Existují v zásadě dvě skupiny rybářů: ti, kteří chytají výhradně způsobem chyť a pusť a ti, kteří pěkný úlovek berou jako zpestření či pevný základ jídelníčku. Samozřejmě mezi oběma skupinami není ostrá hranice, nicméně toto zjednodušení dobře ilustruje konflikt zájmů mezi skupinami. Zatímco jedni upřednostňují poklidné stárnutí ryb v revíru a opětovné setkávání se s nimi, ti druzí odnášejí ryby z revíru (a uvolňují tak prostor menším jedincům).

text: Marek Šmejkal, foto: autor

V tomto směru není Česká republika nijak unikátní, podobný konflikt zájmů se řeší zejména v západních zemích. Existuje tedy mnoho studií zabývajících se tím, jak dosáhnout dobré výtěžnosti z revíru a zároveň uspokojit i vyznavače metody chyť a pusť.

Současný stav: minimální lovné délky ryb

Při konceptu minimální lovné míry ryby se bere v potaz průměrná délka ryby při prvním tření. Jinak řečeno, ryba by před tím, než skončí na talíři, měla dostat šanci a rozmnožit se. Nicméně pokud chceme, aby se populace naší cílové ryby sama doplňovala, je třeba, aby v průměru každá mírová ryba vyprodukovala alespoň jednoho jedince, který se dožije pohlavní dospělosti a opět se rozmnoží. Jaké jsou však například u štiky reálné šance úspěšně se rozmnožit před tím, než dosáhne mírové délky 50 cm? Jak asi tušíte, celkem mizivé. První rozmnožování obvykle nebývá úspěšné, malá ryba má i málo pohlavních produktů a tak z prvního výtěru obvykle nic nezbude, pokud zrovna nejsou ten rok ideální podmínky.

štika tření
Štiky okolo 40 až 50 cm délky při svých prvních pokusech o rozmnožení

S velikostí ryby přibývá i množství jiker, případně mlíčí a také se zvyšuje zkušenost ryby – umí lépe vybrat místo výtěru a výtěr také lépe načasovat – to jsou klíčové parametry předurčující úspěch výtěru. Rybáři z praxe v tomto bodě namítnou, že příliš velká ryba nemá kvalitní jikry, které v líhni zaplísní a musí se příliš třídit. Nicméně, v přírodě zaplísní přibližně půlka jiker kvůli neoplozenosti tak jako tak (oplození v lavoru je o poznaní úspěšnější než bouřlivý výtěr v travách). Rozmístění jiker na velkém prostoru dává těm oplozeným šanci se vyvinout.

Proč nám ty ryby nerostou?

Koncept minimální lovné délky v sobě skrývá jedno velké úskalí – předpokládá, že populace na selektivní odběr velkých jedinců nebude nijak reagovat. Jinak řečeno, ať budeme brát od vody kolik ryb chceme, ryby porostou pořád stejně (nebo dokonce víc, protože uvolníme prostor). Nicméně, odnášením největších ryb vlastně trestáme ty dobře rostoucí jedince a naopak odměňujeme ty, kterým se do růstu moc nechce – v revíru tyto ryby zůstávají déle a mohou mít o jednu i více reprodukčních sezon navíc. Tyto ryby pak spíše předávají své geny dále a v další generaci jsou pomalu rostoucí ryby více zastoupeny. Pokud tedy rybářský tlak trestá rychle rostoucí ryby, dlouhodobou odpovědí populace se může stát její pomalý růst v revíru.

treska obecná
V intenzivně těžených populacích tresky obecné byl zaznamenán zpomalený růst v důsledku selektivního odstraňování rychle rostoucích jedinců

Toto není jen teoretický koncept, experiment gigantických rozměrů probíhá neustále v mořích při komerčních odlovech tresek obecných (Gadus morhua) i jiných druhů – a výsledky jsou více než přesvědčivé. U tresek se zpomaluje růst a dospívají dříve – to je dáno tím, že pomaleji rostoucí jedinci s brzkým dospíváním se pravděpodobněji rozmnoží než rychle rostoucí jedinci.

Pokud tedy rybářský tlak trestá rychle rostoucí ryby, dlouhodobou odpovědí populace se může stát její pomalý růst v revíru

Podobný experiment vytvořila i příroda v síti potůčků na ostrově Trinidad. Zde žijí paví očka společně s velkými cichlidami rodu Crenicichla, případně s menším druhem halančíka rodu Rivulus. Každý z těchto dravců na paví očka působí jinak. V některých potůčcích se paví očka vyskytují jen s jedním z těchto dravců. Cichlidy loví všechny velikosti pavích oček, preferují ovšem ty největší – paví očka vlivem toho raději moc nerostou a množí se ve velmi mladém věku.

Halančíci naopak loví jen menší nedospělá paví očka – v těchto potůčcích paví očka rostou rychle, dosahují větších velikostí, dospívají a množí se v pozdějším věku a mají méně velkých mláďat.
Tyto příklady demonstrují, že nastavení velikostních limitů může ovlivnit růstové vlastnosti populace i jinak, než bychom čekali a chtěli. Je tedy ve vlastním zájmu všech rybářů nechat ty největší ryby rozmnožit, aby se růst ryb v revíru nezpomaloval.

Koncept minimální a maximální lovné míry

A jak tedy na to, abychom ty nejkvalitnější ryby za jejich rychlý růst netrestali? Zvládli bychom pro zlepšení stavu revíru vrátit zpět vodě ty životní ryby, na které tolik let čekáme? Otázku, zda lze současně uspokojit poptávku po kapitálních úlovcích štiky a zároveň odnášet menší jedince domů, si položilo několik německých a skandinávských vědců.

Studie naznačují, že výtěžnost počtu štik by byla větší, pokud by bylo umožněno přivlastňovat si ryby o délce v rozmezí 50–80 cm než při zvednutí spodní míry na 60 cm a bez horního limitu, a to právě díky velké produkci jiker od největších jedinců. Zároveň by tento režim výrazně zvýšil šanci úlovku kapitálních jedinců. Studie byly provedeny na velkých ekosystémech, kde může dojít k prostorovému oddělení větších a menších jedinců. Menší štiky využívaly úkryty poblíž břehu, zatímco větší štiky trávily mnoho času na volné vodě.

Alternativní koncept ochrany rozmezí délek

Tento princip vychází z myšlenky ochránit ročník pohlavně dospělých ryb v době, kdy jejich biomasa vrcholí a poté kvůli přirozené úmrtnosti stagnuje či klesá. Chráněná kohorta dostává příležitost rozmnožování po několik let, a tak po sobě zanechává početné potomstvo a budoucí rybářské úlovky.

jikry v přírodě
V přírodě se oplozené jikry vyvíjí vedle těch plesnivých – klíčem k úspěchu je dostatečný rozestup mezi jikrami

V případě candáta by se například mohlo jednat o rozmezí délek 50–70 cm, při kterých by se ryby musely vracet vodě. Rybář by si naopak mohl přisvojit rybu o délce menší nebo větší, než je dané rozmezí. Ačkoliv na takovýto přístup nejsme zvyklí, z hlediska ryb je pravděpodobně příznivější než současný stav. Malých jedinců je v dobře množící se populaci vždy přebytek. Systém navíc trochu počítá s tím, že rybáři budou spíše preferovat ryby 70+.

V USA se na některých jezerech takto chrání cílové druhy ryb, například příbuzný našeho candáta – candát severoamerický (Sander vitreus). Jak asi tušíte, tento systém má dost velká negativa – některé roky je téměř nemožné chytit rybu přesahující 70cm hranici, a tak si přijdou na své zejména vyznavači chyť a pusť. Zavedení horní lovné míry tak vyznívá jako lepší kompromis mezi těmito dvěma skupinami rybářů než přístup ochrany rozmezí délek.

Reprodukční síla velkých jedinců

Donedávna se reprodukční potenciál rybích jikernaček bral jednoduše jako množství jiker, které je samice schopna vyprodukovat. Předpokládalo se, že kvalita jiker je přibližně stejná u velkých i malých jedinců. V praxi se často rozmnožují spíše menší jedinci, protože je s nimi lepší manipulace. Oplozenost u menších jikernaček bývá též mírně vyšší, což usnadňuje péči o jikry. Nicméně, osud larvy předurčuje množství zásobních látek. Čím lépe bude při vývoji zásobená, tím lepší bude start ryby do života. A v rané fázi života končí 99 % ryb, neboť úmrtnost u ryb je velice vysoká v počáteční fázi života a postupně se snižuje.

Inkubace jiker
Podmínky v průběhu umělé inkubace jiker jsou velice odlišné od těch přírodních. Zde každá plesnivá jikra může přivodit katastrofu

Zatímco data u našich ryb chybí, zdá se, že kapitální ryby u některých mořských druhů mají velice kvalitní jikry umožňující lepší přežívání potomků v přirozeném prostředí. Toto bylo ověřeno hned u několika druhů mořských ryb (okouník načernalý Sebastes melanops, treska jednoskvrnná Melanogrammus aeglefinus, treska obecná Gadus morhua, lufara dravá Pomatomus saltatrix). Potomci například vydrželi dvakrát déle hladovět než stejně staří potomci od menší mateční ryby či dosahovali desetkrát lepšího přežívání.

Š80 a C70

Záměrně se v tomto článku snažím vyhnout tématu vysazování, neboť naši dravci se rozmnožují vcelku obstojně, pokud k tomu dostanou podmínky. Vysazování z jiných povodí může navíc genetiku populace v dlouhodobém měřítku negativně ovlivnit (narušení lokálního genetického přizpůsobení je jednou z pravděpodobných příčin úbytku pstruha obecného a lipana podhorního v našich vodách).

candát obecný
Umožnění reprodukce velkým candátům se v budoucnu může rybářům vrátit. Zvládneme zavést horní hranici podobně jako u kapra?

Na vybraných revírech by se mohlo uvažovat o zavedení maximální lovné míry pro candáta a štiku, neboť by to napomohlo jejich úspěšnější reprodukci a peníze na správu revíru by tak mohly být alokovány jiným směrem (např. podpora jejich přirozeného výtěru, obnova přirozených stanovišť v degradovaných tocích).

candát pouštění
Umožnění reprodukce velkým candátům se v budoucnu může rybářům vrátit. Zvládneme zavést horní hranici podobně jako u kapra?

V současné době ze zavedení maximální lovné míry profituje jen kapr, nicméně to je trochu paradoxní případ. Ačkoliv můžeme pozorovat kapra při tření na našich řekách a nádržích, obvykle z výtěru není vůbec nic. Kapr je v našich revírech závislý na vysazování a ochrana velkých kusů je daná popularitou jejich lovu, nikoliv udržením soběstačnosti kapří populace. Pojďme tedy zavést maximální lovné délky pro druhy ryb, které to potřebují a patřičně příležitost využijí. Ve výsledku z tohoto malého kroku mohou profitovat obě skupiny rybářů.

(RNDr. Marek Šmejkal, Ph.D. působí v Biologickém centru Akademie věd České republiky v Oddělení ekologie ryb a zooplanktonu.)

Názory dalších tří odborníků naleznete v říjnovém čísle Rybářství, které si můžete koupit na našem e-shopu. Kdybyste měli zájem o předplatné pro sebe nebo své blízké, můžete ho zařídit učinit zde.