Čeřen – historie a současnost

Kdy naši prapředkové prvně použili při lovu ryb čeřen, se určitě nedovíme. Tato čtvercová síť, kterou znají rybáři v různých koutech naší planety, patří mezi vodorovné sítě. Funguje na podobném principu jako podložní síť, používá se ale obyčejně v jiných typech vod a může být podle místních podmínek různě modifikována.

text: Jozef Májsky

Dnes si většinou čeřen představujeme jako síť s drobnými oky (běžně 8 × 8 mm), používanou na lov nástražních rybek. Rozměr ok samozřejmě závisí od velikosti ryb, které chceme přednostně lovit.

Celková velikost čeřenu nemusí být přímo úměrná velikosti ok, obyčejně ale síť s oky 5 × 5 cm bude mít větší rozměry (třeba 3 × 3 nebo i 4 × 4 m), než standardní čeřínek s hustou síťovinou, který povolují používat naše rybářské předpisy (1 × 1 m).

Větší čeřeny mají samozřejmě i větší hloubku (50 cm i metr). Tu si u běžně prodávaných čeřínků většina rybářů vylepšuje umístěním zátěže do jejich středu. Často to bývá kámen, praktičtější je ale použít větší olůvko, které upevníme nastálo pomocí drátu nebo rybářské šňůry.

Princip čeřenu

Spočívá v tom, že síť je napnuta v rozích mezi čtyři ramena uspořádaná do kříže. V minulosti se používali pružné větve některých stromů nebo keřů, v tropických oblastech pak univerzální bambus. Tento klasický materiál poměrně nedávno nahradila ocelová kulatina, popřípadě lehčí hliníkové slitiny.

Kovová ramena prodávaných čeřínků mají středový kloub, aby se dala složit, což usnadňuje transport poskládané „kostry“ této sítě. Uvedenou vymoženost nemívají výrobky z domácí dílny, které jsou ale pak i méně poruchové. Ještě donedávna byla čtvercová síť čeřenů zhotovená tradiční metodou – síťováním.

Protože uzlíky klasické síťoviny mohou prý rybám poškozovat slizovou vrstvu nebo dokonce i šupiny, lze se mezi sportovními rybáři setkat téměř výhradně s čeřínky zhotovenými z jemného rašlového úpletu. Vlastním čeřínek z klasické i moderní síťoviny, proto mohu konstatovat, že „klasika“ má podstatně delší životnost. Kdo již tahal čeřínkem pořádný kořen nebo rezavý kastrol, ten ví, o čem mluvím.

Přitom snad s výjimkou ouklejí jsem nezaznamenal rozdíly v (ne)poškození lovených ryb. Alespoň podle mých zkušeností nemívají do čeřenu chycené ryby povrch těla narušený vůbec, spíš může dojít k poškození žaberního aparátu, když uvíznou zavěšené za skřele v okách sítě.

Předkové lovné místo zakrmovali

Jak uvádí Jiří Andreska, naši předkové se nespoléhali při lovení ryb do čeřenu jenom na náhodu, ale vhodné lovné místo v řece si předem zakrmovali. To nakonec není žádná novinka ani pro dnešní rybáře, kteří na dno čeřínku obvykle umisťují nějakou návnadu – housku apod.

Určitě ale nevědí, že možná i jejich prapradědeček se snažil přivábit lovené ryby tím, že natíral síť čeřenu vyškvařeným volavčím sádlem. Tento podivný magický obřad vycházel z tradičních představ, podle nichž má mít volavka popelavá zvláštní rybí pach, který vábí ryby. Ty když ucítí „vůni“ jejích nohou, připlouvají blíže, což jí usnadňuje lov.

Na východním Slovensku místy rybáři maskovali čeřen tenkými vrbovými větvičkami, protože dobře věděli, že poplašené ryby rády hledají úkryt v ponořených keřích.

Když máme při lovu nástražních rybek dostatečně hlubokou vodu takříkajíc pod nohama (splav, můstek apod.), postačí spouštět čeřen do vody na provázku. Platí to i při čeřínkování z loďky. Čeřen větších rozměrů ale rybáři při lovu z člunu (pramice) upevňovali na tyč, přičemž jeden člen posádky řídil plavidlo a druhý lovil.

V Pomoraví měl člun obyčejně na zadní části vidlici (parožky), do které se vkládala tyč čeřenu. V nedávné minulosti dokázali rybáři nachytat značné množství ryb i v zimě, kdy čeřen spouštěli do čtvercového otvoru v ledu. Někdy nastavili i několik čeřenů kousek od sebe a bušením do ledu pak hnali ryby k „stavačkám“.

Mnohdy lovili čeřenem z ledu i v noci, přičemž jejich úspěšnost zvyšovalo světlo lampáše. Když je lovné místo dál od břehu, při čeřenování se neobejdeme bez několikametrové tyče. Ideální je dobře rostlý tenčí pružný kmínek z listnatých dřevin, křehčí dřevo jehličnanů, násadu koštěte použijeme jenom v krajní nouzi.

Menší čeřínek bez problémů zvedneme jednoduchým tahem pomocí tyčky. Naši předci byli trénovaní a zvládali i čeřeny s oblíbenými rozměry 2 × 2 m. Ovšem takový a větší čeřen, hlavně opatřený hustší sítí, lze zvedat podstatně snáze a rychleji přes dřevěnou kozu nebo vidlici, popřípadě pomocí podobného zařízení (na konci může mít kámen jako protizávaží).

Udržování tradice

Profesionální rybáři zvedali velké čeřeny i pomocí kladky nebo navijáku. S tímto systémem jsme se mohli setkat ještě koncem minulého století třeba na březích slovenského úseku Dunaje. Současná legislativa tuto historickou metodu lovu ryb již nepovoluje, paradoxně ji mohou stále používat rybáři na druhém břehu řeky v Maďarsku i Rakousku.

O její oživení se snažili i moravští rybáři na dolním toku Moravy, ovšem neúspěšně. Příliš se nedivím negativnímu postoji legislativců v Česku i na Slovensku, protože morální kvality našich rybářů jsou určitě na nižší úrovni než v případě Rakušanů, kteří si nepořizují licenci na lov velkým čeřenem proto, aby si naplnili mrazák rybím masem. Spíš se u nich jedná o zábavu a z chycených ryb si přivlastní během roku často pouze pár kousků.

Ještě bych podotkl, že pomocí standardního čeřínku (1 × 1 m) lze provádět orientační kvalitativní ichtyologický výzkum v stojatých a pomalu tekoucích vodách. Získal jsem tak s několika kolegy velice uspokojivé výsledky jak v našich, tak i tropických vodách.

Nemyslím si, že by bylo správné, abychom v rámci udržování tradic stále praktikovali všechny staré rybolovné techniky, z nichž většinu dnes hodnotíme jako pytlácké. Kdyby ovšem vymizel z rybářského náčiní čeřen, považoval bych to za projev neúcty k našim rybářským tradicím.

Protože v některých hlavách sílí myšlenka zakázat lov dravců na živou rybičku, je možné, že za sto let se rybáři setkají s čeřenem už jenom v muzeu, popřípadě v rybochovných zařízeních, kde tento typ sítě nachází už po staletí své uplatnění a zřejmě jen tak lehce nevymizí.

Doufejme, že se tento scénář nenaplní a sportovní rybáři se budou moct i nadále u vody „pobavit“ chytáním drobných rybek do čeřínku a opatřit si tak nástražní rybky.