Fotografie
Otakar okomentoval Kapří poradna: ...
před 13 hod
Fotografie
miroslavhutyra62@gmail.com založil otázku PŮJČKA PRO VÁŽN...
před 4 dny
Fotografie
Soňa založil otázku Jelec Jesen...
před 5 dny
Fotografie
Soňa okomentoval Tření ryb...
před 5 dny
Fotografie
Soňa okomentoval Úlovky 2024...
před 5 dny

Expedice Lokta (1): Rozbité auto

strunc 26. července 2020 0 komentářů

Zahraničí

Po návratu z Hitry jsem hned začal plánovat další výpravu. S kolegou z vedlejší vesničky, s nímž jsem se seznámil na webu, jsme se rozhodli, že pojedeme spolu. Tentokrát však vlastní dopravou. Takže jsem hned začal s opravou mého VW transportéru.

Foto: www.rybolovnorsko.cz

Z nabídky několika desítek lokalit nás nakonec zaujal malý ostrůvek Lokta, který leží kousek pod polárním kruhem. V nabídce byla nová loď, slušné ubytování a členité mořské dno. Co více si přát? Odjezd byl stanoven na 11 hodin z Hodonína.

REKLAMA

Trable s autem

Konečně je to tu! Naše šestičlenná parta ve složení Mikulčák, MifakM, Metrovka, Riči, Ganja a Mr. Gaga uhání na sever. Vše šlo podle harmonogramu, navigace nás neomylně vedla k vysněnému cíli. Cesta přes Německo? Pohoda.

Technik k nám přišel až za dvě hodiny a když pochopil, že nám klekl motor, už se o nás přestal zajímat. Přitom naznačil něco v tom smyslu, že jsme v řiti. A přesně tam jsme i byli

REKLAMA

Následoval noční trajekt ve směru Sassnitz – Trelleborg, kde jsme načerpali nové síly na zbytek cesty. Pak nastala nekonečná cesta přes Švédsko. Když jsme se blížili k hranicím s Norskem, tak nás přepadla noční můra všech, kteří jezdí svým autem. Znáte to… V motoru začalo klepat a postupně se to zhoršovalo. Po půlnoci jsme přejeli hranice s Norskem a v pět ráno jsme, přesně 99 km před cílem cesty, dojeli. Ale ne na místo.

Z motoru se ozvala rána

Šlus, konec, ende… Co teď? Babo, raď. Naší hlavní prioritou bylo dostat se na ostrov, kde jsme byli ubytovaní, a tak jsme si přes pojišťovnu zařídili odtah do nejbližšího servisu v městečku Mosjoen, vzdáleného asi 35 km. Odtahovka dojela asi za dvě a půl hodiny, což bylo podle nás za dlouho, ale jak jsme pak zjistili, na norské poměry to ještě byla bleskovka.

Norové mají prostě na všechno čas. Když řeknou 15 minut, tak tím myslí dvě hodiny. Zdárně jsme absolvovali odtah do místního autoservisu, ale přístup jeho zaměstnanců byl, mírně řečeno, zvláštní. Dodnes nechápeme, jak se mohou uživit. Technik k nám přišel až za dvě hodiny a když pochopil, že nám klekl motor, už se o nás přestal zajímat. Přitom naznačil něco v tom smyslu, že jsme v řiti. A přesně tam jsme i byli. Cena za hodinu práce v tomto servisu byla asi 6000 Kč, takže oprava by vyšla určitě na víc, než je zůstatková cena našeho auta.

Konečně na chatě

Protože jsme věděli, že se tu vůz neopraví, zjišťovali jsme, nakolik by přišel odtah k trajektu, což bylo cca 65 km. Počítali jsme s tím, že bychom si pak mohli v klidu auto opravit až přímo u chaty. Bohužel pro nás by odtah vyšel nejméně na 18 000 Kč, takže jsme vyloučili i tuto možnost. Proto jsme se pokoušeli půjčit auto v půjčovně, ale to také nevyšlo. Měli pouze osobní nebo malá auta a to ještě asi za 7000 Kč na den – s omezením dojezdu na 100 km. Takže po několika hodinách nervů se nám podařilo půjčit si velký starý mercedes od jednoho ze zaměstnanců za 1200 NOK (asi 3000 Kč) na den. V tu chvíli se nám to zdálo téměř zadarmo.

Transportér jsme tedy nechali u servisu jako zástavu, přeskládali jsme z něj všechny věci do skříně, kam se museli vlézt i čtyři členové naší posádky. Jednalo se totiž o dvoumístnou skříňovou dodávku. Pak už hurá na trajekt. Auto nám po cestě několikrát během jízdy „zdechlo“, ale hned se dalo zase nastartovat. To už ale byly jen drobné mouchy. Hlavní bylo, že jsme dorazili včas k trajektu, který jezdí jen 4x denně. Při čekání na něj dostal řidič od posádky pěkně vynadáno. Tedy od těch nešťastníků, kteří seděli v zavazadlovém prostoru. Všude tma, smrad, prach. Prostě hnus. Náladu jim nepřidalo ani pérování auta na rozbitých cestách a náklony celé kabiny v zatáčkách. Ale přežili.

V pět odpoledne jsme už byli na chatě a vítali se s majitelem, který nám pak ukázal na mapě slibná místa. Ta jsme mimochodem už měli na mapě označena ještě z příprav na cestu. Pan domácí se nás ještě zeptal, zda jsme profíci, ale dozvěděl se, že rybaření je jen naším koníčkem.

První rybolov

Za další hodinku jsme se vybalili, začali chystat náčiní a už před sedmou večer jsme stáli v lodi a plni očekávání vyrazili za nezapomenutelnými zážitky. Prvním vytipovaným místem a pro nás nejslibněji vypadajícím (jak jsme se hluboce mýlili) bylo místo cca 2 km od přístaviště, kde se dno zvedalo ze 150 až na 22 metrů.

První nához a nejmladší z posádky a úplný nováček v Norsku měl záběr. Klasika. Na palubu lodi se po několikaminutovém souboji podívala 60 cm dlouhá treska obecná. Ty jsme později přejmenovali na třepotalky, když se na udici tak třepotaly. Díky tomu jsme vždy bezpečně poznali, že je to právě treska obecná. Během zdolávání této první třepotalky dostal MifakM záběr u dna. Oranžová guma s 45g hlavičkou udělala své, lovec cítil stálý tah.

Co to může být?

Po prvním výpadu už to bylo MifakMovi jasné. Halibut. Všichni ostatní v lodi ale byli skeptičtí. „To nemůže být pravda… To by byla hrozná haluz…“ Po pěti minutách ale bylo vše jasné. Ano, pod lodí byl první halibut naší výpravy. Nezačalo to špatně. A to jsme nevěděli, co vše nás ještě do konce pobytu čeká. Chytali jsme asi ještě dvě hodinky, ale zabíraly už jen malé ryby, zejména tresky. Nejvýše půlmetrové kousky. Zábava to byla báječná, ale únava z cesty začala postupně úřadovat. A tak kapitán Mikulčák zavelel k návratu na chatu. Na první den toho i tak bylo dost…

REKLAMA
REKLAMA
Líbil se vám článek?

Pošlete ho dál svým přátelům

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Diskuze k článku (0)

Novinky z iRybářství na váš e-mail

Články, videa, recepty a další novinky na váš e-mail. Mějte přehled