Jak ten čas letí, řekl bych, když si vzpomenu na jednu naši výpravu někdy před 25 lety, kdy jsme s kamarády vyrazili na štičí safari, jak jsme se tehdy nazvali naši výpravu za štikami na Lipno.

Text: Milan Janoušek

Bylo to začátkem listopadu, kdy jsme konečně po delších přípravách vyrazili s po střechu naloženou škodovkou z Českých Budějovic směrem Lipno. Plni euforie s představami metrových štik jsme dorazili na chatu kamaráda.

Po vyložení nákladu jsme stáli před problémem, kam vypustíme nástražní rybičky, aby nám těch pár dnů ve zdraví a hlavně čilé přežily. Problém vyřešil František, který prohlásil, že s hygienou to nemusíme moc přehánět a tak jsme rybky vypustili v útulné koupelně do ještě útulnější vany.

Jídla jsme moc nevzali

Pak přišlo na vybalování našich rybářských batohů. S překvapením jsme najednou zírali na baterii lahví různých alkoholických moků, podpořených dvěma basami budějovického piva. Je pravda, že na případnou žízeň jsme byli připraveni velmi dobře, avšak plni víry v naše rybářské úspěchy jsme velice skromně pojali zásoby jídla.

Svorně jsme si řekli: Nu což, slaniny, sádla, klobás a chleba máme dostatek a ryby jsou velmi zdravá krmně. Tím byla otázka stravování vyřešena a pustili jsme se do přípravy prutů, návazců a všeho potřebného pro lov velkých štik. Je pravda, že již před i v průběhu přípravy jsme si poctivě připíjeli na zdar naší výpravy z láhve označené plachetničkou. Tak se naše příprava, diskuze o nejvhodnějších loveckých metodách a neustálé ochutnávání moků v ostatních lahvích protáhla do pozdních nočních hodin, když někoho z nás napadlo, že už je zbytečné jít spát a mohli bychom na štiky vyrazit hned.

Nápad byl přijat jednohlasně a tak jsme neskutečně rychle naložili rybářský vercajk, pár nástražních rybiček a vyrazili na tutový flek v oblasti Kobylnice. Autem.

Nemusíte se bát, že jsme trochu podcenili náš fyzický a psychický stav ovlivněný konzumací alkoholických nápojů. Je třeba dodat, že František celý večer nepil, neboť předešlý den při oslavě svých narozenin si svůj příděl už vypil a největší zájem projevoval o lák z kyselých okurek.

Ještě za tmy jsme dorazili šťastně k vodě, zaujali bojové pozice a už se první rybičky proháněly v lipenských vodách. Jirka prohlásil, taková zima se nedá vydržet bez ohně, takže zručně založil malý zálesácký ohýnek. Byl to jeden z jeho nejlepších nápadů, které jsme tehdy u něj zaznamenali.

Zkontrolovali jsme rybky pumpující se splávky a své tělesné schránky uložili kolem vydatně hřejícího ohně. Náhodný pozorovatel by po několika minutách nejprve zaslechl čtyřhlasý barytonový koncert a pak by spatřil propletenec několika postav zachumlaných ve vaťácích kolem plápolajícího ohně.

Hořím!

Díky bohu, že Františkovi chutnal lák z okurek a tak jeho spánek nebyl tak bohatýrský. Nejprve mě probudilo zacloumání podobné uragánu, ale v mžiku jsem procitl neznámým zápachem, který se linul od mých zad. To už jsem poskakoval kolem ohně s propáleným vaťákem, za hurónského řevu mých kamarádů.

Mrazivé listopadové ráno se probouzelo a my, uklidněni tím, že naše první bivakování neskončilo tragičtěji, jsme bohatě posnídali opečené klobásky a zakusovali je česnekem a cibulí a zapíjeli pivečkem. Kdo podobné chvíle nezažil, neví, co je ráj.

A tak nám krásný den ubíhal ve sladké nečinnosti prostoupené krátkým podřimováním, pojídáním opečené slaninky a popíjením chmelového moku. Jen ty štiky nám chyběly. Sluníčko pomalu zašlo za šumavské hvozdy a my plni rybářských dojmů“, opáleni, někteří z nás i připáleni se vrátili spokojeni na chatu. První den štičího safari byl za námi, na další jsme stanovili novou taktiku.

Nové místo

Štiky jsou zřejmě již na hloubce. A proto zítra jedeme do Frymburku ke kostelíčku. Tam to bude tutovka. V sobotu v časných ranních hodinách jsme stáli na břehu jezera, plni očekávání jsme nahazovali a přehazovali nástražní rybičky, měnili návazce, vymýšleli různé kombinace.

Jenže štiky, až na dvě štíhlata, nikde! Být zde sami, určitě jsme si řekli, že nás sv. Petr trestá za včerejšek, jenže další rybáři na tom byli stejně. Se značně pošramocenou náladou jsme se vrátili na chatu, povečeřeli pro změnu slaninku s cibulí a česnekem, polkli několik doušků zkapalněných švestek a připravili poslední tutový útok na lipenské zubatky.

Nemůže být lepší flek, než na hrázi v Černé. Vyjedeme brzy ráno, aby bylo kam sednout, protože z minulých návštěv jsme věděli, že toto horké místo v pozdním podzimu je často naprosto plné už díky tomu, že zde Lipno zamrzá nejpozději.

V neděli ráno jsme byli na místě ještě za tmy. Osamoceni jsme ale zůstali jen pár minut. Vedle nás se usadili rybáři z Vimperka. My čekali na rozednění, ale oni nemeškali a nástrahy jen létaly. Bylo mi trochu divné, že sousedova nástražní rybka do vody pleskla tak nějak zvláštně, ale co… S rozedníváním jsme začali chystat pruty i my.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na lesknoucí se hladině uviděl sousedův splávek a rybičku nehybně ležící vedle sebe. To už i můj soused prozřel a všemožně lomcoval s prutem, aby splávek s rybičkou odlepil z ledové kry, která plavala u našeho břehu. No, měli jsme velké nutkání se rozesmát, ale rybářská kolegialita zvítězila a tak se nám jen lehce chvěly vousy na bradách.

S nastávajícím dnem se náš břeh postupně měnil ve Václavák. Postupně jsme sbalili vercajk, nasedli do škodovky a vraceli se naposled do přechodného domova. Na chatě jsme dojedli zbytky slaniny, cibule a česneku, dopili poslední lahváče, naložili bagáž a přes Rožmberk zamířili na Budějovice.

Do zpěvu nám nebylo, ale smutní jsme také nebyli. Vždyť kdy se vám podaří prožít takové chvíle v partě dobrých kamarádů. V nádherné přírodě se skvělou slaninkou, která nás mimochodem zachránila od vyhladovění a otravy alkoholem.

Štika!

V takové náladě jsme projížděli kolem mimopstruhové Vltavy, když do té doby nevýrazný Vašek požádal Františka, aby zastavil. Na otázku, zda se potřebuje vyčurat, ledabyle prohlásil, že si jde pro štiku. To byla pecka! Nejprve jsme koukali jako jezevci, ale pak se naše bránice rozechvěly. Vašek sestavil prut, z řízkovnice popadl jednoho hrouzka a odkráčel k Vltavě.

Zprvu jsme si mysleli, že se zbláznil, ale pak nám zvědavost nedala a loudali se za ním. Když jsme došli k řece, Vašek už koupal hrouzka v malé tůni. Nestačili jsme ani vykouřit cigaretku, když kamarád prudce zasekl a vodil rybu. Po chvilce přitáhl štiku na mělčinu a vynesl ji s nepopsatelným úsměvem na břeh. Byla to sice jenom šedesátka, ale byla to štika. „Kdo umí, ten umí,“ řekl Vašek. A tím jsme naše štičí safari na Lipně ukončili.                                                                

Napsat komentář