Jsou dvě hodiny ráno. Po třiceti doslova úmorných hodinách cestování konečně vystupujeme na řeckém ostrově Korfu. Z útrob lodi kromě jiného vynáším i sportovní tašku ozdobenou transportní trubkou. Nezvyklé zavazadlo ihned budí pozornost ostatních spolucestujících.
text: Jan Stluka
Přestože se ve všech průvodcích uvádí, že Řecko více než polovinu konzumovaných ryb dováží, stejně mám na dovolené prut. I když budeme pobývat u pískové pláže, která je k lovu ryb absolutně nevhodná. Mezi prádlem a ručníky leží zabalená krabička. Je v ní několik splávků, háčků, olůvek, sbirulino, také streamery i umělé vosí larvy.
První dva dny jen sonduji terén. Vybírám potenciální místo pro lov. Sbírám informace jak od místních lidí, tak od delegáta cestovky. Místní mě posílají daleko na moře. Delegát mi tvrdí, že za patnáct let, co tuhle práci dělá, tam sice bylo rybářů už poměrně hodně, nicméně nikdo nikdy nic nechytil.
Pláž, u které jsme ubytovaní, měří jistě tři kilometry. Z jedné strany ji sice svírají vysoké útesy, monotónnost pobřeží moře však nenarušují. Na druhé straně leží skalnatý výběžek.
Ihned si ho vybírám jako možné a v podstatě jediné možné místo k lovu. Je mnohem zajímavější než nedaleký přístav, který je sice malý a romantický, ale voda v něm je špinavá a dno plné sedimentů.
Třetí den pobytu
Odhodlávám se sestavit náčiní. Brzy ráno, dokud slunce ještě nepraží, vyrážím směr skalisko. Ani při přílivu voda nezalévá úzký pruh skály, zakončený malou placatinkou, takže jsem, co se týče nechtěné koupele, v naprostém klidu.
Začínám plavanou, malým průběžným splávkem s horním vedením, dva bročky a háčkem, na který navlékám umělou vosí larvu. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nikde jsem nenašel mušle, ráčky, zkrátka nic, co by se dalo chytit, najít, utrhnout, popřípadě rozbít a posléze nastražit.
Kolem plavačky se během minuty shlukuje hejno malých rybek. Ty odvážnější nastražené sousto atakují. K záseku to ale bohužel nestačí. Měním metodu. Navazuji sbirulino a malinkatý streamer. Průhledný kousek plastu posílám co nejdéle do moře s myšlenkou, že pokud jsou někde malé ryby, ty větší nebudou jistě nikde daleko.
Po dvou hodinách konstatuji, že toto rčení nemusí platit vždy a všude. Opět se vracím k plavané. Zjemňuji, jak jen mi to podmínky dovolují. Spláveček je co chvíli pod vodou, ale všechny záseky jdou do prázdna. Nic.
Nechápavě zkoumám navleknutý kus barevného navoněného silikonu. Je ohlodaný. Nejde mi na rozum, že rybky splávek potopí, a přesto se nepíchnou. Moje trápení naštěstí ukončuje sílící sluníčko.
Čudla se nade mnou smiluje
V podvečer opět stojím na skalisku. Tentokráte mě doprovází i manželka. Házím do vody trochu rozmočeného pečiva, ve formě těsta ho napichuji na háček. Situace se do puntíku opakuje. Rybky přijedou, oždibují nástrahu, sem ta i některá splávek potopí. Zaseknout ale opět nejde zhola nic.
V mělké a čisté vodě to vše samozřejmě vidím. Po chvilce se rozhoduji radikálně vyjemnit soupravu. Díky velmi omezené výbavě musím trochu improvizovat. Ze splávku vyndávám dřík zakončený kuličkou. Ihned mám lehounké brčko.
Menší problém je s olovem. Broků mám totiž jen několik. A velké. Jeden roztloukám nožem to tenkého plátku, z něhož si ulamuji potřebný kousek. Háček vybírám nejmenší.
Ani tato změna však nevede k vytouženým úlovkům. Po dvou hodinách trápení se konečně jedna z čudliček nade mnou slituje a kuličku těsta slupne. Mám neuvěřitelnou radost. Netuším, co je to za druh, ale silně mi připomíná cejna. Jen na hřbetě má ostré ploutve. Opatrně ji pouštím zpět.
Salta, za které by se nemusel stydět ani duhák
Téměř tmou se vracíme po pláži k hotelu. Míjíme potok, který se vlévá do moře. Není nikterak široký a u samotné delty ho pohodlně přeskočíte. Nicméně je v něm spousta potěru. Opět mě pronásleduje myšlenka, že kde jsou malé, tam musí být i velké. Jdu proti proudu, kam až mi džungle z rákosí dovoluje. Chutnám vodu, je mírně slaná.
Spíše ze cviku posílám brčko do mělké a silně zarostlé vody. To se okamžitě potápí, navíc jede proti toku. Chvíli mžikám, jestli se nejedná o zrakový klam. Po vteřině zasekávám.
Téměř okamžitě se z vody vymrští stříbrná rybka a předvádí mi salta, za která by se nemusel stydět ani duhák. Manželka je na mě snad i pyšná. Peánem stříbrného bojovníka zbavuji háčku a ihned posílám udici do stejných míst. Situace se opakuje naprosto stejně.
Brčkosplávek se nemá ani čas postavit a ihned mizí pod vodou. Za necelou čtvrt hodinu zdolávám deset ryb! Rybářské žně ukončuje až naprostá tma. Před odchodem domů ještě tůňku prokrmuji zbytkem těsta.
Želva na háčku
Další den stojím na stejném místě. Úzká anténka tentokrát nikam nejede, jen pulzuje těsně pod hladinou. Opatrně přisekávám, spíše se dá říct, že jen zvedám prut. Na konci vlasce něco je, ale ryba to rozhodně není. V první chvíli to tipuji na vázku. Když hladinu ale rozrazí želví krunýř. Doslova zkoprním.
Naštěstí má háček chycený za nohu a peánem jde velmi snadno vytáhnout. Druhý podobný záběr ale už končí naprosto regulérním chycením želvy za tlamku. Zdolávání a následné pouštění se jí nelíbí o nic víc než mně, takže jakmile plavačka zůstane na místě, ihned s ní ucukávám.
Cípalům přítomnost „krunýřů“ nikterak nevadí a opět berou jako o život. Skupinky procházející se po večerní pláži si tohle divadlo nechtějí nechat utéct. Co chvíli pózuji s nějakým dítětem nebo ženou před objektivem fotoaparátů. Po třicáté ulovené rybě spokojeně odcházím.
Nahazuji jako o závod
Při další návštěvě tohoto místa si už připadám jako v Čechách. Želvám ucukávám, když chci záběr větší ryby. Musím nahodit co nejdále a zároveň co nejblíže k potopeným rákosům. Ostré ploutve cípalů neobsahují žádný jed, takže už je v klidu sundávám rukou.
Jak už to bývá, touha lovit co největší ryby mě nutí nahazovat jako o závod. Zvětšuji i sousta. Pravda je, že v tom případě na záběr čekám i několik vteřin, ale chytám jen ryby v délce od 30 do 40 cm.
Po jednom extra dlouhém hodu se však splávek začne chovat divně. Nejdříve se potopí. Pak je bleskurychle zatažen pod břeh. Zasekám. Ryba se snaží dostat dále do rákosového porostu.
Potápím špičku prut pod hladinu a šestnáctku vlasec zatěžuji na maximální možnou mez. Mezi rákosovými stvoly se začíná blýskat tělo. To je ryba? Spíš had! Bezděky o krok ustupuji, nicméně pořád rvu živé břemeno k sobě. Vpravdě je ve mně malá dušička.
Tohle mi nikdo neuvěří
Když se mi u nohou objeví úhoř, hlasitě si odechnu. Má asi sedmdesát čísel, je krásně vybarvený, hlavně je to prostě náš klasický úhoř, ne žádná potvora z moře. Chvíli přemítám, co s ním. Z myšlenek mě vytrhuje hlas mojí ženy.
Prošla večerní trh a přišla se podívat na show cípalů. I ona jen nevěřícně kroutí hlavou. Okamžitě mě i s raritním úlovkem fotí. Vodnímu tulákovi ukončuji život. Chci ho totiž darovat místnímu delegátovi, který mi tvrdil, že tady nikdo nikdy nic nechytil.
I kdybychom pořídili deset tisíc fotek, těžko mi bude někdo věřit, že jsem chytil v Řecku, v potoce se slanou vodou, odpoledne a na plavanou úhoře, navíc na těsto udělané z chleba a taveného sýra. A že jsem ho vydoloval z rákosí na slabounký vlasec.
Sympatický Čecho-Řek, jak sám o sobě hrdě prohlašuje, chvíli fotkám nevěří, ba ani vykuchanému úlovku. Ale pak mi jménem řeckého lidu děkuje. Jsem vyzván, abych popil něco ouza na další úspěchy.
Kdo nevěří, ať tam běží
Stalo se na řeckém ostrově Korfu, v letovisku Agios Stefanos. Hledejte pana Vasilise. Večery většinou tráví v taverničce Vila Maria. Tady se nejen dobře najíte a napijete, ale hlavně vám výše zmiňovaný potvrdí, že tu jednou potkal jednoho Čecha, který si prostě nedal vysvětlit, že tam žádné ryby nejsou.
Diskuze k článku (0)