Chtěl jsem být přítomen při nasazování jeseterů ruských do soukromého revíru. Čekal jsem na zvací telefonát. Václav Rampich mi oznámil, že všechno propukne ve středu. Na místě jsem byl samozřejmě včas, i s fotoaparátem v plné pohotovosti. S jeseterem ruským jsem se ještě nesetkal. Zajímalo mě, jak tato ryba ve skutečnosti vůbec vypadá, jak se chová. Prostě všechno…
Nejde o lacinou záležitost. Václav Rampich přivezl tři exempláře nádherných ryb. Každá byla s délkou přes metr trofejní. Nejdelšího Šlapáka jsem odhadoval na sto čtyřicet čísel. Na nějaké přesné vážení a měření ale nebyl čas. Ryby byly v perfektní kondici, i když měly za sebou dlouhou cestu.
Zůstal jsem na revíru, chytal a čekal, jestli se nějaký jeseter splete.
Jeseteři byli vidět. Během dne kolem mě propluli několikrát. Nepohybovali se u dna, jak jsem očekával, ale projížděli ve vodním sloupci a jejich černé siluety byly k rozpoznání i v kalné vodě. Snažil jsem se lovit kapry, kteří se vyhřívali kolem břehů u hladiny. Byly jich tu spousty a překvapila mě jejich aktivita. Kapři brali senzačně. O úlovky jsem neměl nouzi. Jesetery jsem kolikrát úplně vypustil z hlavy.
Ulovené ryby jsem ani neměřil, jejich délku jsem jen odhadoval podle přiloženého prutu u těla toho kterého šupináče či lysce. Pěkně jsem se popral se dvěma lysci v délce 70 cm. Dva hrbáčky jsem dostal po nádherném souboji.
S šupináči to bylo snazší. Měřili asi 50-60 cm, můj největší měřil 75 cm. Byl největší, takže jsem si ho změřil přesně. Když jsem s ním bojoval, dlouho jsem nevěděl, s kým mám tu čest. Teprve zlatavý záblesk šupin mě až po několika minutách ujistil, že vodím parádního kapra. Stavbou těla mi připomínal říční druh. Ocasní ploutev měl nádherně vyvinutou a oháněl se s ní jaksepatří. Protože jsem ho měl na muškařské udici, měl jsem se co ohánět i já. Nádhera! Člověk až žasne, co všechno takový proutek vydrží.
Odpoledne se ozval můj tenisový, pardon, vlastně rybářský loket. Zvolnil jsem. Zakrmil jsem kukuřicí. Kuličky šly pár metrů od mola. Za chvíli jsem se bavil lovem cejnů a línů. Ryby byly před třením, ale braly nádherně. S cejny se o zrnka kukuřice prali i kapři. Mimo hru nezůstali ani jeseteři. Ne ti noví, ale ti, kteří se tu už nějaký ten rok prohánějí. Nováčci se zatím seznamovali s novým příbytkem a na jídlo zatím neměli pomyšlení. Kukuřice na dně je vůbec nezajímala.
Hlavou se mi honilo, jak boj s touto rybou může vypadat. Tak nevím… Funguje snad mezi rybářem a rybou nějaká telepatie? Asi ne. Jenže já jsem zrovna nahodil do místa, kde jsem měl zakrmeno a vzápětí jsem si všiml černého stínu. Zkoušel jsem účinnost blobu, tedy umělé mušky, která vypadá jako střapatá koule. A taky bílých červů na koncovém návazci. Chtěl jsem si udělat obrázek o tom, na kolik jsou mušky při lovu kaprů účinné s porovnáním k živočišné nástraze. Na mimopstruhových revírech k lovu bílé ryby používám za nástrahu červy i na muškařské udici. Mám k tomu své důvody.
Obyčejně chytám pod převislými větvemi, kde se zdržují nejhezčí a největší ryby. A právě muškařská udice mi slouží k tomu, abych nástrahu dostal do míst, kam bych s běžným prutem nenahodil.
Pomalý záběr
Bloby na kapry platí, to mi nikdo nevymluví. Nevím ale proč se jim tak líbí. Snad jim připomínají svou barvou kukuřici nebo tvarem jikry, popřípadě kousek rohlíku. Žlutá barva je dobře vidět i v přikalené vodě. Pomalu propadávající chumáč kroutících se červů na háčku je ale lepší nástrahou. Na bloby jsem chytil kapry, líny a cejny, také perlíny, kteří je zbožňují. Taky nevím proč.
Hledím do vody… Pohyb ocasní ploutve ryby naznačoval, že jeseter o mou nástrahu, která se pozvolna snášela ke dnu, zájem má. Šňůra se pohnula. Pomalu, monotónně, nebylo to žádné rychlé škubnutí, tedy znamení, že se červíky dáví nějaký perlín, nebo že zaujali duháka. Asi to bude kapr, říkám si.
S citem jsem přisekl. Kapr to není. Proč? Ryba nepředvedla žádný úprk, pražádné zrychlení. Jako by se mé mušky zachytily za nárazník parního válce.
Prut jsem měl na doraz, vlasec zvonil ve větru, šňůra byla napnutá jako tětiva. Žádné vybočení ze směru, ani náznak výpadu, souboje. Ta ryba snad ani nevěděla, že visí na háčku. Proměnil jsem se v zoufalého rybáře, který se začal potit. Snažil jsem se rybu zpomalit a otočit – bez jakékoli odezvy. Nechtěl jsem nic uspěchat. Jeseter si to zatím majestátně šinul středem rybníka. Žádná vázka nehrozila. Třicet metrů – žádná změna. Z navijáku zmizela celá šňůra, nad hladinou se objevil podklad.
Mám natočený vlasec o průměru 0,60 mm. Bohatě silný. Jen jsem se modlil, aby nepovolila rychlospojka mezi šňůrou a podkladem. Mohl jsem tak přijít o muškařskou šňůru. Horší to bylo s návazcem, který dělám z 0,20 mm. Na běžné kapry stačí, na kapří cvalíky návazec zesiluji na vlasec o síle 0,24 mm.
Asi jsem neodhadl pevnost. Zabral jsem, jako když točím kapra před vázkou, ale tentokrát jsem úspěšný nebyl. Snad až tento počin rybu vyvedl z rovnováhy. Přidala jedno tempo ocasní ploutví.
Konec souboje
Šňůra vyletěla nad hladinu a já stál na molu jako opařený. Nebyl jsem schopný pohybu a nevěřícně zíral do míst, kde jsem o rybu přišel. Přemýšlel jsem, co jsem udělal špatně. Možná jsem měl počkat, než se ryba na druhé straně rybníka otočí.
Byl to nerovnoměrný boj, ryba si prostě dělala, co chtěla. Moje snažení bylo marné. Muškařský prut na zdolávání tak obrovské ryby stavěný není. Prut vydržel, návazec ne. Dlouho jsem zíral na jeho roztřepený konec. Povolil spoj v uzlu. Vlasci to ale nelze vyčítat. I třicítka a kaprová dělička by měla s touto rybou co dělat. Kolik háčků ještě uvízne v tlamě této ryby, než se jí někdo podívá do očí? Jak ubrzdit tento kolos? Když se ryba rozhodne, že vpluje pod dřevěné molo, které vede středem rybníka, je konec.
Diskuze k článku (0)