Červen je měsíc, kdy se rybářská sezona rozjíždí naplno. Končí hájení dravých ryb. Končí doba bezesných nocí a nekonečného čekání na souboj s nádhernou štikou, candátem nebo dokonce s obrovským sumcem.

Text: Zdeněk Hofman, foto: autor, Lenka Hofmanová

Pípání kapřích hlásičů vystřídá 16. června cinkot sumčích rolniček, žbluňkání vábniček a pleskání umělých nástrah. Každoročně dochází v tento významný den k hotovému stěhování národů.

Natěšení rybáři jsou schopni vyrazit za vysněnými úlovky klidně až na druhou stranu republiky a vyhlášené revíry berou doslova útokem. Při plánování výprav s údivem zjišťuji, že v okruhu pouhých 50 km od mého bydliště je pro mě většina revírů velkou neznámou. Za rybářskými zážitky vyrážím stovky a někdy dokonce tisíce kilometrů a přitom mám kousek od domova nádherné řeky i stojaté vody. Pokaždé, když odpovídám mimopražským kamarádům na otázku, kam vlastně v té Praze na ryby chodím, sebekriticky přiznávám, že mnohá místa ani neznám.

Pěkných revírů je kolem Prahy nespočet

Kromě ÚN Hostivař a ÚN Slapy to mám kousek na Sázavu, Berounku či k Labi. Vltava rovnou protéká středem města a další možností jsou menší revíry v podobě rybníků, tůní a jezer. V duchu přísloví „Co je v domě, není pro mě“ však velmi často vyrážím mnohem dál s přesvědčením, že za velkou rybou se musí cestovat.

Není to pravda! Ze statistik a vyprávění úspěšných kolegů jasně vyplývá, že velké ryby žijí prakticky v každém revíru, jen je třeba ho dostatečně poznat. Pravidelné návštěvy umožní poznat profil dna i zvyky ryb. V dnešní době drahých pohonných hmot zbytečně utrácíme spousty peněz za daleké cestování a největší ryby nám přitom rejdí pod nohama.

Chytání nonstop

V posledních letech je udělováno stále více výjimek pro rybolov bez omezení doby lovu. Je to cesta správným směrem, protože není nic horšího, než stahovat o půlnoci nastražené bójky na sumce a ve čtyři hodiny ráno je znovu zavážet. Sumci patří mezi velmi plaché ryby a sebemenší hluk je vyplaší. Nejvíc záběrů mívám kolem páté hodiny ranní, ale pokud lovím v revíru, kde musím ve čtyři ráno znovu zavážet, záběr se většinou nedostaví.

Od klasiky k moderně

Lov na živou rybičku probíhá desítky let beze změny. Velký splávek, ocelové lanko s dvojháčkem a prošitou rybkou. Největší změnu této montáže prodělala hlavně háčková sestava, která přešla z polykacího systému na chňapací.

Trvalo mi několik let, než jsem se k modernizaci vláčecího arzenálu rozhodl. Popravdě řečeno, rozhodla o tom manželka, která mi celou výbavu koupila k narozeninám

Nejde o žádnou převratnou novinku, ale čekat, až se štika zažere, je dnes už zastaralá metoda. Při použití dvojháčku stačí vyčkat jenom několik vteřin, protože velký predátor zhltne rybičku okamžitě. Jenom menší exempláře putují s rybkou v tlamě, postupně ji obrací a až potom zhltnou.

Při lovu na živou rybku je nejlepší kombinace jednoháčku a trojháčku s pomocným jednoháčkem. Pomocný malinký jednoháček je přivázaný pletenkou k trojháčku a je zapíchnutý u břišní ploutvičky. Velký jednoháček drží rybičku za hřbet. Díky této sestavě visí trojháček volně pod rybičkou a při záběru je možné zaseknout okamžitě. Riziko poranění štiky je tak stejné, jako při lovu s umělou nástrahou.

Pokrok nejde zastavit

Hotovou revoluci způsobily jerky, které jsem poprvé viděl ve Švédsku. Známý štikař Hans Nordin, který má na kontě více než sto štik o hmotnosti nad 15 kg, nám představil na jedné výpravě svoji obrovskou sbírku těchto geniálních nástrah. Tenkrát jsem vláčel na mrtvé rybičky. Když mi došly, využil jsem možnosti tuto novinku vyzkoušet.

Odměnou mi bylo několik menších štik a jedna krasavice v délce 90 cm. Protože patřím mezi konzervativní rybáře, trvalo mi několik let, než jsem se k modernizaci vláčecího arzenálu rozhodl. Popravdě řečeno, rozhodla o tom manželka, která mi celou výbavu koupila k narozeninám.

Dnes se jerky používají v našich vodách stále častěji. A slaví úspěch. Díky netradičnímu pohybu ze strany na stranu nejsou tolik okoukané jako twistery nebo wobblery. Pro lov s jerky je nutný speciální prut s multiplikátorem a pletenou šňůrou. Nahazovat nástrahy s hmotností kolem 70 g s těžkým smekacím navijákem je opravdu dřina. Jerkový prut je oproti běžnému přívlačovému mnohem tvrdší a zásek tak lépe sedí. Při vedení nástrahy je nutné směřovat špičku směrem k hladině. Proto je vhodnější vláčení z lodi nebo alespoň z vyššího břehu.

Vzpomínám na okamžik, kdy mi při vláčení sedla na ruku krvežíznivá muška. Přestal jsem navíjet a začal dotěrnou bestii odhánět. Mezitím ztratila nástraha rychlost a klesla o něco hlouběji, než jsem měl v plánu. Po chvilce se opět vracím k lovu, několikrát otočím kličkou a záběr je tady. Tupá rána do prutu odstartuje tolik očekávané drama.

Velký jerk s imitací ryby vydráždil pěknou štiku. Bojuje u dna a divoce vyráží do všech stran. Každý pokus o záchranu zmenší zásobu drahocenné energie a rybího soka posune směrem k prohře. Nikdy nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho souboj trval. Každá vteřina se mi zdá věčností. A i když ryba uteče, mám o další nezapomenutelný zážitek víc. Tentokrát však vyhrávám a odměnou mi je nádherná štika v délce 76 cm.

Přeji i vám hodně záběrů a pěkné úlovky.

Napsat komentář