Text: David Štrunc
Už půl dne jezdím na bellyboatu po slepém rameni. Dopoledne se mi podařilo ulovit několik candátů a teď se snažím o bolena. Na lovu bolenů oceňuji záběr z hladiny a proto je v podstatě jinak, než na hladinové nástrahy nelovím.
Pokusy o sundání háčku z wobblera po několika sekundách vzdávám, bolestí skoro brečím
REKLAMA
Po třech hodinách přichází vytoužený záběr. Stříknutí, mlasknutí a brzda navijáku zpívá svou krásnou, táhlou píseň. Soupeř na konci udice není žádný obr, dotahuji brzdu a během několika okamžiků mám bolena u „belíku“. Chci udělat rychlou fotku a zase ho pustit, zvedám rybu opatrně do vzduchu a fotím. Hned po první fotce sebou ale mrskl a zamířil zpět do vody.
Jedno tělo
Něco je špatně. Cítím to už při samotném pádu ryby. Ale co to je, mi dojde až v příštím okamžiku. Bolen byl chycen jen na zadním trojháku a ten přední mám teď já v palci. Kupodivu zatím necítím bolest, a tak se rozhoduji místo paniky zachovat klid a řešit věc racionálně. Druhou rukou opět zvedám bolena. Je třeba vyndat mu háček a rychle ho pustit, než se začne mrskat a nadělá ještě větší škody. To se mi po chvilce daří a já mám tak o problém méně. Stále však sedím uprostřed vodní plochy na bellyboatu a v ruce mám zaražený trojháček!
Všechna snaha marná
Zprvu téměř nic necítím, proto se snažím háček prorvat zpět i přes to, že má
protihrot. Po minutě své snažení vzdávám, nepohnul se ani o kousek a mě začíná
být fakt zle. Hučí mi v hlavě, potím se, je mi na zvracení… Ještě abych
tady omdlel, říkám si. Pomalu se sunu ke břehu a se zamlženou myslí, se snažím
přijít na to, co dál. V zásadě vidím několik možností. Seženu někde kleště
a háček přeštípnu, to je ovšem uprostřed vody dost problematické. Háček protlačím
ještě dál, zkusím zamáčknout protihrot a pak ho vytáhnu nebo si prostě rovnou
zavolám rychlou, ale auto mám tak hodinu cesty po vodě, takže to v úvahu nepřipadá,
ale nechám si to v záloze.
Na internetu jsem viděl obrázky i vida mnoha zapíchnutých háčků a návodů, jak je vyndat, ale když na to přijde, všechny návody selhávají nebo si na ně nevzpomenete. Vyndávám peán a jdu se dál snažit. Pokusy o sundání háčku z wobblera po několika sekunách vzdávám, bolestí skoro brečím. Tak jo! Dodávám odvahu sám sobě. Postupně peánem ohýbám trojháček, až se mi povede jedno rameno ulomit. Pak druhé! Už zbývá jen to v mém prstu.
Nikdy víc
Opět se snažím procpat háček co nejdál a zamáčknout protihrot, jsem úspěšný, ale jen částečně, a tak moje pokusy a vytažení opět selhávají. Začínám se smiřovat s odvozem záchrankou. Ještě poslední pokus. Zkusím háček trochu narovnat. Chytám koukající špičku háčku do peánu a tlačím na háček tak, aby se narovnal. Rup! Špička i protihrotem se konečně zlomila a já mohu zbytek háčku vytáhnout. Celý se klepu, a koukám na dvě malé ranky na prstu, které rozhodně nedokládají to drama, které se za posledních patnáct minut odehrálo. Tohle nechci už nikdy zažít!
Diskuze k článku (0)