Možná jste zaregistrovali rybářský trend posledních let: Nic neříct, nic neprozradit. Kupříkladu v soutěži Nejnej by už pomalu mohli zrušit kolonku revíru, kde byla ta která konkrétní ryba ulovena, protože čím dál tím častěji píšeme: Někde na Labi… Svazovka… Můj oblíbený revír… Štěrkáč, písák apod.

Text: Roman Svoboda, foto: autor

Dělám to tak i já. A vím proč. Před několika lety mi volali z jednoho rybářského časopisu, abych jim napsal článek o jednom z největších sumců chycených na české či moravské řece v novodobé historii (abych předešel možným výpadům některých z vás – na stojácích a údolních nádržích byli u nás chyceni sumci i o několik desítek centimetrů větší). 

Obří sumec

Ten můj měřil 228 cm. A ulovil jsem ho hned první den po zahájení. Byli u toho dva kamarádi, s nimiž se nebylo těžké okamžitě domluvit, že informaci o sumci pustíme až za několik týdnů a budeme mlžit, aby se ostatní nedozvěděli, kde jsme v tu dobu lovili.

Nechci, abyste to místo znali. Proto, abych vám rybařinu neulehčoval

To místo jsme prostě chtěli utajit. Telefonát z dotyčné redakce mě tehdy poněkud překvapil. Zároveň jsem pochopil, že všechno se ututlat nedá. A možná právě proto jsem tehdy článek nenapsal. To už ale mezi mými známými i neznámými lidmi kolovaly zaručené informace, že jsme sumce chytili určitě nad jezem na Dyji – všichni místní o něm přece věděli… Jezdili na něj už léta… Jiní byli schopni odpřísáhnout, že to nebylo nad jezem, ale pod jezem, ale ne na Dyji, nýbrž na řece Moravě.

Nikomu nechci rybaření ulehčovat

Nikomu jsem nic nevyvracel, nepotvrzoval. Řeknu vám proč.

Nechci, abyste to místo znali. Proto, abych vám rybařinu neulehčoval. Objevte si ho sami, stejně jako jsem si ono místo a desítky dalších našel i já. Vyjeďte v zimě do míst, která jsou v létě neproniknutelná. A hledejte. Zkoumejte. Přemýšlejte. Potom si tu rybu zasloužíte. A já vám budu tleskat.

Tyto řádky píšu s vědomím, že většina z vás si o mně bude myslet něco nehezkého… Třeba to, že jsem nafoukaný egoistický fracek. Bude mi to samozřejmě líto. Stejně tak je mi ale líto těch rybářů, kteří hromadně okupují vody okamžitě poté, co se dozvědí, že do nich byly vysazeny další metráky kaprů a línů. Jde o dva různé úhly pohledy na rybařinu.

Zcela odmítám hromadné kobercové bombardování hladiny krmítky, odmítám poslouchat celodenní neladicí koncert pípáků a především odmítám trávit čas u vody s těmi, kteří mi nejsou nijak blízkými kamarády, kolegy.

Jednou jsem zavítal k mrtvému rameni Moravy, které jsem našel na leteckých snímcích. Splávkem a těžkým olovem jsem zmapoval dno, pozoroval vodu, vytipoval místo, zakrmil, nahodil a začal „vědecky“ lovit.

Asi po dvou hodinách bez záběru přijel stařičký pán a divil se, co tu dělám, když sem jezdí (až na naprosté výjimky) jen on sám. Rozbalil to kousek ode mě. A že mi ukáže, jak se na této zapomenuté vodě chytají ryby. Měl starý bambusák, asi 30 let starý naviják Roen, na něm stejně letitý vlasec a obří háček.

Během dvou hodin vytáhl (na rozdíl ode mě) tři krásné kapry. Proč? On tu vodu totiž kdysi pro sebe objevil, poznal ji a má ji rád. Od té doby se tam čas od času potkáváme. Ale jenom my dva, protože při našem prvním setkání mě poprosil: „Ale nikomu o tom neříkej a nikoho sem nevoď.“

Napsat komentář