„Do téže řeky dvakrát vstoupíme i nevstoupíme. Zůstává totiž jméno řeky, voda však již odtekla,“ napsal římský dramatik a filozof L. A. Seneca.

Text: Mirek Brát, foto: autor

Česká dálnice ve vás nutně musí probudit filozofa. Nejdříve to vypadá jako hromadný závod, který sice nikdo nevyhlásil, ale jehož se všichni rádi účastní. A potom ručičky otáčkoměrů zvadnou a celý závodní peleton se naštvaně řadí do kolony na právě opravovaném úseku. Rychlost gepardí a šnečí se neustále střídá a mírně neurotičtí koně pod kapotou z toho mají určitě tik.

Rychlá kontrola ve zpětném zrcátku? Ne, zatím žádné záškuby obličejových svalů. Na české dálnici musíte být filozofem a přemýšlet si třeba o české řece. Jak si klidně a nerušeně plyne bez dopravních špiček. Od jedné takové mě právě teď vzdaluje dálnice. Plzeňská Česká řeka má nějakých 300 krychlových metrů vody a je domovem mnoha zajímavých živočichů. Rybářství už tady bylo. Ale pod vodou ne. Takže to napravíme…

Inspirací byla Úhlava

Vybudovat rybník, jezírko, přehradu, to si člověk dovede představit. A nemusí se zaklínat rčením, že už staří Římané… Stačí vzpomenout na Jakuba Krčína. Ale postavit si na minimalistickém prostoru vlastní řeku?

V plzeňské zoo se do takového projektu pustili a již od roku 2008 je zde v provozu unikátní sladkovodní pavilon pojmenovaný Česká řeka. Má podobu naučné stezky, která prezentuje jednotlivá rybí pásma typické české řeky – od pramene k ústí.

Inspirací pro Českou řeku byla řeka Úhlava pramenící na Šumavě. Plzeňská „zoologická Úhlava“ sestává ze soustavy akvárií a nádrží. Poslední největší nádrž o objemu 150 metrů krychlových, zbudovaná na desítkách pilotů, má podobu malého rybníčku. Česká řeka je zabydlena bohatou obsádkou tuzemské fauny a flóry.

Od drobných vranek a střevlí až po velké štiky, kapry, boleny, candáty a sumce. Dokonce zde žije i dvojice vyder říčních. A pozor, nechybí ani vodník, byť dřevěný.

Od pohádkových postav však pojďme zpátky k technické realitě. Všechna pásma České řeky mají vlastní recyklaci. Vodné a stočné ve vztahu k České řece, která se v Plzni „vine“ poetickou adresou Pod Vinicemi? Voda v systému pochází z vlastního podzemního zdroje. I tak však bylo vybudování tohoto pavilonu nejdražším projektem v celé historii plzeňské zoo.

Nahoru a dolů

Potopit se do České řeky? S laskavým svolením pana ředitele můj poněkud bláhový a křehký cíl začal nabývat jasnějších a pevnějších obrysů. Lokalitou pro podvodní průzkum České řeky se stala právě největší nádrž celého systému.

Cesta tam „dolů“ začala paradoxně cestou tam „nahoru“. Bylo nutné vystoupat s těžkým vybavením po dřevěných schodech až k horní, otevřené části nádrže. Na hladinu dopadaly kapky deště a dole ve vodě se míhala statná rybí těla. Hloubka nádrže byla necelé 4 m.

Dno věrně evokovalo přírodu včetně utopených pařezů a dalších atributů vodní divočiny. Ještě rychlá kontrola vybavení a klesám dolů. Voda je trochu kalná. Na vině nejspíš bude uplakaná studená fronta vládnoucí tam „nahoře“. Tady „dole“ mě izoluje od souše vysoký vodní sloupec a samozřejmě i velká okna, protože i toto je naučné akvárium.

Některé ryby, například candáti, reagují na narušení umělého vodního biotopu člověkem celkem klidně. Na jiných je znát pochopitelný stres. Ani se jim nedivím, protože člověk oblečený do potápěčského vybavení má s estetikou a přírodou pramálo společného.

Nejvíce je z mé přítomnosti vyděšený miláček všech návštěvníků, statný sumec jménem Drahoš z Drahotína. Jeho jméno i šlechtický přídomek upomíná na lokalitu, kde byl pro zoo uloven.

Snažím se raději vyvarovat kontaktu s ním a odplavu pozdravit dětskou skupinu, která se objevila za sklem. Nadšené mávání školní výpravy paradoxně potvrzuje, že nejpopulárnějším obyvatelem téhle pestré vodní miniříše je nyní nepochybně člověk. Ještě, že nejsem v bazénu s ledními medvědy, to by ta moje sláva byla slávou velmi krátkou, ba jepičí, pomyslím si ironicky.

Ne, ještě nehodlám opustit nádrž zabydlenou tolika krásnými rybami. Jen se chci přesunout do její druhé části. Musím přeplavat – přeplazit v hloubce jen několika decimetrů vody do menší části nádrže. Obě části jsou od sebe odděleny tunelem, kudy procházejí návštěvníci a právě nad tímto tunelem je můj usmýkaný obojživelný přechod. K velké radosti objevuji v druhé části nádrže pěkného úhoře, který mi navíc i zvědavě nakoukne do objektivu. A pak už jen opravdu naposledy „nahoru“, abych se opět stal obyvatelem souše a přestal plašit nebohou rybí osádku České řeky.

Epilog  

Česká řeka v plzeňské zoo nabízí setkání i s dalšími obyvateli klasické řeky, které jsem pod hladinou největší nádrže tohoto systému nepotkal. Musel bych se zmenšit natolik, abych mohl proplavávat lasturami perlorodky říční a se špejlí v ruce vyzvat na souboj podvodního dráčka – vranku obecnou. Postoupil bych ale z vrcholu potravního řetězce do spodních pater a to by určitě probralo dvojici mrštných vyder z letargie onoho deštivého dopoledne. Největší atrakcí řeky totiž není člověk. Ten patří sem, na českou dálnici trasy Plzeň – Praha, aby pykal za všechny svoje vědeckotechnické hříchy. A o České řece si může nechat jen snít nebo o ní filozofovat. Času na to bude dost, neboť pánové v oranžových vestách a žlutých přilbách už zase přátelsky kynou. Roztáhlý plechový had opět podrážděně syčí stovkami výfuků.

Napsat komentář