Bylo, nebylo. Spíše bylo. V jednom malém království uprostřed Evropy žili, pracovali a hodně rybařili tři kamarádi. Švarní mládenci dalo by se říci. Dlouhán Tomáš, kterému sudičky daly darem veliké srdíčko a toulavé boty. Mohutný Martin dostal od postav stojících vedle kolébky jen to nejhezčí a nejlepší. Snad proto si vysloužil přezdívku Štístko. Na posledního z trojlístku zbyly jen drobečky, zato ze všeho. Nebyl smolař a občas se i dostal za hranice království. Náhoda mu vždy postavila do cesty někoho, koho stálo za to poznat.

Text: Jan Stluka, foto: autor

Tito tři toho spolu zažili opravdu hodně. Houpali je mořské vlny, studil lipenský sníh a stejnou měrou jim do bot zalézal dánský písek. Příhodu, kterou vám chci vyprávět, zažili jen dva z nich. Byl prosinec a Honza s nimi nemohl.

Jako každý poslední měsíc v roce musel pracovat, nehledě na to, zda je všední či sváteční den. Znal dobře cíl jejich cesty, mnohokrát už tam chytal. Někdy si tam radostně pískal, to když elegáni s diamanty na zádech zobali jeho mušky a jemné návazce nepraskaly. Někdy klel jako pohan, zvlášť když se nemohl trefit do barvy nebo velkosti peříček posílaných na barevné šňůře po vodě. To pak někdy ve vzteku i zahodil prut do rákosí, aby ho za chvíli s tichou omluvou zvedl a pokračoval v lovu.

Ti dva vyjeli hned zrána

Zasněžená krajina kolem silnice ještě spala a čím více se dostávali na své pouti výš, tím sněhu přibývalo. Po dvou hodinách vystoupili a navlékli se do několika vrstev oblečení. I přesto je devítistupňový mráz trošku štípal. Vyšli společně, nicméně během dvou kilometrů, které je dělily od vody, se mezera mezi nimi stále zvětšovala.

První jde Tom, má natrénováno. V létě při svém putovaní za tečkovanými krasavci musel v dalekém severním království zvaném Švédsko všechno nosit na zádech po svazích, na nichž teď potomci Vikingů lyžují. Cesta, byť ve sněhu, kterého je po kolena, mu přijde lehká. Má jen prut a krabici svých tajných a vlastnoručně navázaných lákadel. Žádný bellyboat, náhradní oblečení a jídlo ho dnes na zádech netíží.

Druhý z dvojice námahou funí. Je požitkář. Při každém kroku doslova cítí každé pivečko i grilovanou krkovičku, jsou-li v dosahu. Ale jde statečně dál.

Hledání

„Je to zamrzlý,“ oznamuje supícímu společníkovi vůdce dvoučlenné výpravy. „Musíme jít po proudu, snad najdeme rozmrzlé oko,“ dodává. Větve, které skrývá sněhová peřina i kaluže smradlavé rašeliny, jim stěžují postup podél toku na čas uzamčeného ledovým příkrovem. Táhlý rychlý proud prosvětlený slunečními paprsky ti dva vítají se stejným nadšením jako žíznivý poutník oázu v poušti. To, co by jindy ušli za dvacet minut, nyní trvalo dvakrát déle.

„Musíme vychladnout,“ téměř nařizuje dlouhán. Jakmile z nich přestane stoupat pára, začíná přesun po ledu – směr volná hladina. Pohled na dvě postavy sedící na zamrzlé řece odpichující se rukama a muškařskými pruty v ústech je vskutku nevšední. Naskýtá se jen čtyřnohým obyvatelům blízkého lesa.

První minuta ve vodě je nejhorší. Chlad nejdříve prokouše membránu broďáků. Dostává se i přes několik slupek spodního prádla. Svaly na něj reagují okamžitě krátkou křečí, která zabrní až nad čelem. Další pobyt je už ale podstatně lepší. Na samém dně leží koule zamrzlé vody jako nějaká monstrózní vejce. Lovci jim však věnují jen letmý pohled. Snaží se najít co nejrychleji ještě hlubší místo. Po několika minutách brodění je konečně spatří.

Hejno lipanů stojí těsně na hranici světlého písku a tmavé hlubiny. Všechny hody oba záměrně předsazují, aby těžká nymfa napodobující chrostíka měla dostatek času stáhnout ke dnu i malinkou sestřičku, visící těsně nad ní. Tři proplutí. Žádná reakce. Musí nahodit ještě blíž k siluetám stojících těsně nade dnem.

Při čtvrté plavbě jeden z pětice otvírá tlamku. Natočení ryby potvrzuje správné načasování záseku. Po chvilce na vzduchu lipánek zaujímá stejné místo, které nedobrovolně opustil. Ještě tři další fešáci si prohlédnou zvláštní dvounohé tvory, pak celá skupina společně mizí z jejich dohledu.

Dvounožci se vydávají hledat další oploutvené obyvatelé tůňky. Po nalezení další skupinky praporečníků se situace opakuje. Jen s většími prodlevami mezi hody.

Všechno namrzá… Pruty, navijáky, návazce i dech. Perličky zmrzlých kapek na vlascích jdou odstranit jen ztuha.

„Tento kluk je poslední, šťastná třináctka. Musíme jít.“ Vzájemným kývnutím stvrzují dohodu. Cesta zpět je vždy těžší. Tato není výjimkou. I přesto odjezd oddalují, jak to jen jde. Třikrát přeskládají bagáž v kufru. Vykouří pět zaručeně posledních cigaret. Nakonec se přece jen vydají k domovu. Tuto zimní pohádku zažívají každoročně. A kdyby s nimi občas nejel nejupovídanější z trojice, nikdo by se o ní nedozvěděl.

Napsat komentář