S českým vikingem na sumce (1)

Text: Radek Matouš, foto: autor

Poslední zmínkou o své přítelkyni Lence mě Zdeněk dostal tam, kam potřeboval. Ani na chvilku jsem nepochyboval. Balím rybářské nádobíčko a vyrážím vstříc sázavskému dobrodružství.

Den první

V Týnci nad Sázavou je objížďka, tak chvilku bloudím, ale v Chrástu už poznávám trasu z naší první výpravy a bez problémů se dostávám na místo, které mě upoutává na první pohled.

Sympaticky praskající gril vypouštějící do éteru vůni marény na mandlích, v mrazáčku se vyhřívá růžové šampaňské J. P. Chenet se svojí typickou zakřivenou lahví, tolik se podobající kamarádské a přátelské povaze posledního českého Vikinga.

Smějící se Lenka rozdává radost plnými hrstmi. Poetickou atmosféru završuje mohutná zeleně pruhovaná konstrukce stanu s velkými okny.

„Chybějí jen červený gladioly a kravička Milka,“ snažím se o vtip. Už mě znají, takže nikdo nereaguje. Ale stejně je tady krásně.

Takhle asi vypadá volání divočiny. Mladé ženy, netradiční lovecké nástroje, dostatek proviantu včetně tekutých zásob, kolem dokola divoká příroda. To jsou atributy, které jsou pro výskyt posledního českého Vikinga typické.

Ze snění mě nečekaně vyrušuje zvuk signalizátoru. Ale je to planý poplach způsobený neomaleným pohybem Vikinga, který se obrací z boku na bok v rámci odpoledního relaxačního programu.

Pomalu vybaluji své rybářské nádobíčko. Vidím, že oba Zdeňkovy pruty jsou nastraženy na sumce. Využívá vlastnoručně vyrobenou bójku, kterou vyvíjí a zkouší více než tři roky s kamarádem Luďkem.

Já se sumcům příliš nevěnuji, proto nahazuji kaprové pruty s osvědčeným rohlíkovým boilie. Ubíhají dvě hodiny a jsem bez záběru. Přesto si připadám jako profesionální nahazovač, protože boilie mizejí v sázavských vodách jako v bezedné díře. Nához a za patnáct minut jsou kuličky pryč. Hejna bílých rybek zbaví háček nástrahy, aniž se pohne čihátko, tak tohle mě fakt nebere.

„Takhle kapra asi nechytnu,“ volám s depkou v hlase směrem k pohodově rozvalenému Vikingovi. „Jdeme na maso,“ dodávám již o poznání optimističtěji a nasazuji nádherné rousnice.

Přichází domorodec Láďa, kterého okamžitě přezdíváme na náčelníka Šedivý vlas.

„Jak to jde, chlapi,“ ptá se.

„Už jsem tu tři hodiny a zatím vůbec nic.“

Chvilku si vyměňujeme místní takticko-technické informace a pak se všichni vracíme na rybářská loviště. Také čekáte na to, jak fungovaly rousnice? No ano – stejný jako při chytání na boilie, pouze s tím rozdílem, že rousnice zůstává na háčku dál. Krátce po osmé večer odjíždí Lenka a do mé duše se vkrádá ještě větší temnota. Bez záběru a navíc už bez krásné ženy.

Po osmi hodinách lovu mám na kontě jednu šílenou ouklej, které se zachtělo tygřího ořechu, a taky dva karase. Ti pak platí krutou daň za svoji touhu po rousnicích a končí jako nástraha pro predátora těchto vod – Silura Glanise.

Kolem deváté večer přijíždí Pepa, řečený lovec Pampalini, a doplňuje náš tým do magické trojky. Je to náš „pechvogel“. Pro všechno se vždycky rychle nadchne a vy si můžete být jisti, že nechytne nic nebo ke vší smůle potká tento nulový úspěch i vás.

Na druhou stranu je s ním sranda a vzhledem k tomu, že bohatě doplnil naše tekuté zásoby, viděli jsme ho rádi. U tábořiště zastavuje auto a vystupuje Láďa, který se chce s námi rozloučit.

„Tak co, jak to dneska šlo?“ volám na něj.

„Pojďte se podívat, chlapi,“ skromně odpovídá a otevírá auto. Z kufru se na nás směje nádherný amur a úhoř osmdesátník.

„Komu čest, tomu sláva,“ říkám náčelníkovi.

„To chce zapít,“ podávám mu láhev J. P. Cheneta.

„To si nemůžu vzít,“ brání se dárku.

„Tak nám za to přineste ráno snídani,“ nenechávám se odradit.

My teď vše podřizujeme lovu sumce na bójky a Zdeněk proto zaváží všechny pruty pomocí gumového člunu. S neskrývaným vědeckým zájmem si prohlížím pádlujícího Vikinga.

Mohutný břich nezapře geny Josefa Švejka, ale vzpřímené tělo a razantní záběry paží ukazují na um jeho severských předků. Dlouhé vlasy jsou spleteny v cop, který zdobí čelenka s jemnými ornamenty. Důkaz dobytí Ameriky Vikingy. Poslední český Viking se vrací vítězně na pevninu.

Tiše pak čekáme na svůj životní úlovek a necháváme na sebe působit večerní sázavský život. Tmavá obloha se odráží v řece a občasné kruhy na vodě dávají tušit probouzející se noční život. Nám ale dnes není přáno. Krátce před půlnocí stahujeme pruty a opuštěné bójky se zahalují do tmy jako my do spacáků. Dnes se nám o sumcích může jenom zdát.

Podaří se ulovit nějakého sumce zítra? To se dozvíte příště.