V dnešní době, kdy v obchodech s rybářskými potřebami nacházíme bezpočet nejrůznějších typů splávků, si jenom málokdo uvědomí, že tomu není zase tak dávno, kdy si rybáři tento nenahraditelný signalizátor záběru vyráběli doma doslova na koleně.

Text: Jozef Májsky, foto: autor, Roman Heřman

Z jakého materiálu si zhotovil první splávek náš prapředek v dávných prehistorických dobách, se určitě nedovíme. Pravděpodobně se jednalo o kousek lehkého dřívka nebo kůry. Vždyť ještě před sto lety dokázaly šikovné ruce našich rybářů při nedostatku korku nahradit tento lehounký materiál o něco těžší topolovou kůrou. Ta se zřejmě používala i při výrobě plováků udržujících na hladině horní okraj sítě.

Inspirace sítí

Plováky byly tedy jakýmsi vzorem pro první splávky, proto se zdá přirozené, že starší typy měly spíš kulatý tvar, od kterého se moc neliší ani některé typy robustních splávků (káča) oblíbených i v dnešní době při lovu dravých ryb.

Vynález tohoto typu splávku, jehož středem prochází vlasec (v minulosti koňský vlas nebo režná nit) a středový kolíček (dřík), byl tedy pravděpodobně inspirován  jiným rybářským náčiním – sítí.

Přestože na stejném principu pevného splávku byl vymyšlen i zcela jednoduchý splávek z ptačího pera, musím smeknout nad geniálním nápadem rybáře, který ho vyrobil jako první.

Jednoduché, ale geniální

To, že ptačí peří plave na vodě, musel znát už člověk neandrtálský, ale nápad rozříznout velký brk z ruční letky a do takto vzniklé trubičky zasunout část stvolu zbaveného obou praporů považuji za geniální.

Když jsme jako kluci chytali ryby na lískový „bič“, většinou jsme splávek z husího brku používali bez zátěže, takže vlastně plaval na hladině a při záběru se vzpřímil, popřípadě i zmizel pod hladinou.

Jedná se o velice citlivý systém, vhodný především do stojatých vod. Samozřejmě, že tento splávek můžeme standardně vyvážit několika bročky. Pro snazší pozorování je pak dobré tlustší konec dříku, resp. jenom řeznou plochu brku obarvit – stačí i obyčejný lihový fix. Při focení zátiší se splávky jsem dokonce jeden z nich opatřil anténkou z přistřihnutého ptačího péra.

Vyrobit splávek z duté ruční letky bez obou praporů, přičemž vlasec je s ním spojený v horní části kroužkem (v dnešní době gumovým) a dole protažený očkem, považuji za podstatně slabší duševní výkon.

Na stejném principu je pak vyroben i splávek z dutého ostnu dikobraza a pak i všechny štíhlé typy splávků z balzového dřeva nebo plastů. Nezáleží přitom, zda se jedná o splávky pevné, průběžné nebo klouzavé – používané se zarážkami na vlasci.

Musím ale konstatovat, že pro běžného rybáře je v dnešní době problém sehnat vhodný ptačí brk na výrobu tradičních splávků a přiměřeně velký osten z dikobraza lze asi jenom koupit, protože tento hlodavec v naší přírodě nežije. Určitě nedoporučuji vlézt za tímto zvířetem do ohrady v zoo.

Dikobrazí osten je sice výhodný pro své nenápadné zbarvení, je třeba ale říci, že častým používáním postupně ztrácí pružnost a poměrně snadno se zlomí.

Anglické splávky

Na výrobu tělíčka anglických splávků se dodnes používá balzové dřevo, které má jisté výhody oproti polystyrenu, resp. je pro mnohé rybáře alespoň sympatičtější.

I když lze „angličák“ zkompletovat pomocí špejle, je vhodnější ji nahradit jiným přírodním materiálem. Dá se použít i tenká bambusová špejle, ta je ale o něco těžší než klasická dřevěná.

Mému příteli – bývalému mistru světa v plavané – se před lety osvědčila tenká část květného stvolu z orobince úzkolistého, kterou seřízl těsně pod doutníkovitým květenstvím.

Příbuzný orobinec širokolistý není vhodný pro svoji robustnost. Najít dokonale rovné exempláře orobince nebylo snadné, proto jsme tehdy strávili v porostech této mokřadní rostliny přemíru času.

Nejvhodnějším obdobím pro sběr tohoto přírodního materiálu je zima s pořádnými mrazy, kdy se dá do porostu orobince dostat po ledě. Na rozdíl od robustnějšího a málo pružného stvolu orobince někteří milovníci klasiky ještě stále používají i osvědčené paví pero, zbavené obou praporů – ty se zase dají využít při výrobě některých umělých mušek.

Protože při výrobě splávků není účelem získat repliku pro muzeum, nevyhýbejme se proto při jejich povrchové úpravě moderním syntetickým barvám a lakům.

I když většina rybářů v dnešní uspěchané době nemá čas na zhotovení splávků a raději sáhne po katalozích nabízejících mraky výrobků od renomovaných firem, asi nebudu sám, koho potěší, když na pultech krámů s rybářskými potřebami narazí na splávky vyrobené z tradičních přírodních materiálů, třeba z ptačího brku.

A nejlepší by bylo, kdyby si zde mohl rybář – kutil  zakoupit i materiály nebo polotovary na jejich výrobu.

Napsat komentář