lov štik

Voda vysoko vystříkne, rybičky skáčou vzduchem a na zlomek vteřiny spatřím i temný hřbet krvelačného dravce. Na nic nečekám, rychle popadnu prut s nastraženou mrtvou ouklejí a nahodím. Hladina se zatím uklidnila, ale je jasné, že šupinatý predátor tu někde musí být.

Po méně úspěšné výpravě na Alandy v roce 2019, při níž jsme se zejména seznamovali s vodou a někteří dokonce s přívlačí samotnou, jsme se po dvouletém covidovém půstu konečně dostali podruhé na souostroví Aland.

Dravce nejraději lovím přívlačí. Je to pro mě odpočinková a relaxační záležitost. Občas se nějaká ta ryba i splete, a tak se člověk vrací domů spokojený a dobře naladěný. Přívlač a lov na umělé nástrahy má své kouzlo, ale kdybych měl srovnat účinnost s lovem na živou nástrahu, asi by neměla šanci se jí vyrovnat. I když záleží na tom, jak by se rybář k lovu postavil.

Málo používaná, a přitom výborná metoda je lov štik s balónkem. Na údolních nádržích, jezerech a podobně rozlehlých revírech, kde není povolen lov z loďky, nastává problém dostat nástrahu do štičího teritoria. Dravci se stahují za rybičkami na volnou vodu.

Jako malý kluk jsem doslova hltal román Jaromíra Tejčky Příběhy štiky. S přivřenýma očima jsem si pak u vody představoval, jak se obrovská štika blíží k mojí nástraze. Kačena s hlasitým mlasknutím zmizí a začne vysněný souboj.

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se konečně objevila štika. Mrskám prutem už pěkných pár hodin, ale dravec nikde. Těsně u břehu se pokaždé vynoří jenom gumová rybička. V čisté vodě je krásně vidět, jak opouští temnou hlubinu, svůdně třepe jemným ocáskem, a nakonec přistane na mělčině pod prutem. Následuje další a další pokus o vyprovokování predátora.