Posílám příběh, který jsem nikdy nikomu neřekl, přesto bych se o něj chtěl nějak podělit se čtenáři (pokud článek anonyma uveřejníte) s okolnostmi, které ze mě udělaly rybáře. Z následujících řádků pochopíte, že nemohu uveřejnit své jméno ani přiložit doplňující fotografie. Čtení není vhodné pro podezřívavé manželky, přítelkyně, družky i tchyně.

Text: Anonym, foto: David Štrunc, Pixabay

Jsou různé cesty, jak se stane, že jednoho dne stojíte poprvé u vody a zkoušíte přelstít šupinatého tvora, kterému patří ten tajemný prostor mezi břehy a vše, co pro ulovení ryby děláte, je pro vás poprvé…

Poprvé rozbalujete prut, poprvé nahazujete, poprvé se zamotáte, možná i trháte. Většina rybářů si tento den nepamatuje, protože k nim všechno přišlo jaksi automaticky, protože chytal táta, děda, bratr…

A oni s nimi jezdili na ryby od dětství. Někoho to táhlo k vodě vždycky a jiní u vody třeba bydleli, takže to všechno už dávno jaksi mimoděk sami od sebe zkoušeli a na první den na rybách dávno zapomněli.

Někomu ale rybařina nikdy nic neříkala, ryby nejedl ani na Vánoce, rybina patřila k těm nejhorším zápachům a časopisy o rybách přehlížel stejně jako časopisy o pletení.

Přesně takový jsem byl i já… Skoro pět křížků na krku, celkem dobré zaměstnání, dům, manželka a děti ve věku, kdy by již samy měly mít své domácnosti, ale stále je máte v baráku. Naprosto normální, ničím nerušený život šedivějícího pána středního věku. Jít s kamarády občas na pivo bylo jediné vytržení z běžného běhu života… Než se objevila ONA!

Nová kolegyně v zaměstnání. Přesně by na ni pasovaly inzeráty typu: rozvedená, atraktivní tmavovláska s vlastním bytem hledá muže na občasné schůzky… Byla to žena, o které se říká, že by stála i za průšvih v rodině…

Ve firmě také všichni chlapi od ředitele přes náměstky až po poslední referenty ožili. Ráda flirtovala i se mnou, detaily přeskočím. Semlelo se to nakonec prostě tak, že jejím vyvoleným jsem se stal já a dělalo mi to dobře. Najednou jsem měl pěknou milenku se vším, co k tomu patří. Bylo to všechno tak jiné, vzrušující, nádherné… 

Zpočátku to bylo dobrodružství, adrenalin, pocit mistra světa, všechno lehce procházelo. Ale po čase se začaly „utahovat šrouby“ samy od sebe. Nečekaně rychle mi začaly docházet věrohodné výmluvy typu služební cesty, porady a různé oslavy narozenin kolegů.

A protože všechny ženy mají obvykle ještě nějaký šestý smysl (skoro to vypadá, že všechny bývaly milenkami), jak rozpoznat, že se něco děje, hrozba tiché domácnosti nebo dokonce rozvodu byla skoro neustále ve vzduchu.

Se sousedem na pivu

Tak daleko jsem to ale nechtěl nechat dojít. Měl jsem již totiž negativní zkušenosti s jedním rozvodem, kdy jsem od bývalé ženy odešel, jak se říká na sobovi (odejdeš s tím, co máš na sobě) a představa podobného repete mě děsila. Ale zase jsem se nechtěl o to, co se tak krásně rozvinulo, nechat připravit.

Pak jednou cestou z práce jsem procházel kolem zahradní restaurace. Byl zrovna jeden z krásných letních dnů, vzduch voněl a všechno bylo svěží a zelené. Od stolku na mě mával soused, ať si dám taky jedno. Soused byl a je rybář. Věděl jsem to o něm odjakživa a také si ode mě pokaždé vyslechl všechny ty posměšné fórky, které se obvykle říkají rybářům. Nejinak tomu bylo i ten den při úvodním pivu…

A jak jsme tak popíjeli a já poslouchal jeho nadšené vyprávění o tom, jak se těší o víkendu na svoji první letošní rybářskou výpravu, napadla mě ona spásná myšlenka! Dám se (samozřejmě jako) k rybářům a budu mít volno pro své zálety!

Jak krásná a věrohodná výmluva prakticky na každý víkend, dokonce i na večery – vždyť se někde chytá do noci! Ale to nemůžete přiznat ani nejlepšímu kamarádovi, natož sousedovi. Musel jsem začít věrohodně předstírat, že opravdu chci být rybářem a že chci chodit na ryby. Už jenom přesvědčit souseda, že najednou toužím chytat ryby, trvalo asi přes tři piva, ale nakonec slovo dalo slovo, soused mi dal kontakt na místní rybářskou organizaci a já se v nejkratším možném termínu ocitl v otlučeném domku mezi těmi seschlými trofejemi a bafuňáři v maskáčích.

Přijetí do rybářského cechu

Dostal jsem k prostudování řády, několik testů na ukázku a termín zkoušky. Na internetu jsem našel vše potřebné, zkoušky složil, zakoupil lístek, povolenku a – byl jsem rybářem…

Tedy – měl jsem na to papíry. Nebylo to samozřejmě tak rychle, jak se to zdá, všechno nějakou dobu trvalo a mezitím se také vyvíjelo i vše ostatní. Aby byl dojem mého náhlého zájmu o ryby dokonalý, musel jsem se začít na ty ryby taky vybavovat. Začal jsem nakupovat vybavení.

A že jsem tomu vůbec nerozuměl, a také jsem si stále myslel, že na ryby vlastně chodit nebudu a že všechno kupuji jako kamufláž, pořizoval jsem hlavně nejlevnější věci. Jednoduše řečeno – všechno to byly šmejdy, většina z nich navíc z bazaru.

Tak se stalo, že jsem vlastnil doma teleskop, jemuž do velikosti (a hmotnosti) lešenářské trubky mnoho nechybělo. Naviják, který se po několika otočeních kličkou zasekl a uvolnit šel jenom cuknutím zpět, aby se zase po pár otočeních zasekl. A další a další, z dnešního pohledu nejhorší výrobky. Ale to mě tenkrát netrápilo. Doma tomu stejně nikdo nerozuměl a já s tím přece nikdy chytat nebudu, no ne? Když jsem měl všechno potřebné, mohl jsem konečně JAKO vyrazit na ryby, ale ve skutečnosti už jsem plánoval, kam si spolu s milenkou vyrazíme.

Člověk míní, život mění

Ve finále všech příprav mě milenka poslala k vodě  (netušila, že udělala to nejlepší, co mohla). Asi to všechno trvalo moc dlouho, spíš bych ale řekl, že ji vyděsilo, jak jsem rafinovaný. Také samozřejmě chtěla něco víc.

Ale jinak to asi ani dopadnout nemohlo, když jsem se rozvádět nechtěl. Každopádně jsem měl v garáži plno rybářských krámů, povolenku v kapse a na sobě zvědavé pohledy rodiny i souseda, kdy už konečně na ty ryby vyrazím, když jsem po tom tolik toužil a stálo to tolik peněz. Sakra!

Nedalo se nic dělat, musel jsem tu hru hrát dál, ale sám. Přijít ale na revír, kam chodí rybáři, jsem si vůbec netroufl – byl bych za idiota nebo za recesistu. Proto jsem se, místo u milenky, jednu neděli ocitl na břehu říčky, kde jsme jako kluci zkoušeli kouřit a taky občas pytlačit.

Ani jsem chytat netoužil, jen jsem si sedl do trávy, zapálil si a vzpomínal. Jak se v ale okolí změnilo! Připadalo mi, že potok je menší, že je v něm méně vody, všude větve. Nikdo už nesekal trávu, nikdo neřezal stromy… Tam, kde jsme kdysi postavili poctivou hráz z kamenů, nyní byla jen rozvalina se zrychleným proudem.

První ryba

A v tom proudu jsem uviděl skoro 30cm tlouště! Neviděl mě, stál klidně, občas se ponořil, aby se zase ukázal. Hodil jsem mu koníka, kterých bylo kolem plno. Tloušť ho v klidu z hladiny sebral a stál tam dál, jako kdyby tam ti koníci padali pravidelně. Tak jsem si řekl: „Proč, když už jsem tady, nezkusit chytat?“ Opatrně jsem vyručkoval „lešenářskou trubku“, napíchl koníka a splávek spustil do vody…

Nevím, co se tenkrát stalo. Jestli při mně stál svatý Petr nebo to bylo začátečnické štěstí nebo to bylo tím, že jsem chytal tam, kam nikdo nechodil, ale téměř okamžitě jsem toho tlouště zasekl.

Koukal jsem na něj a připadal mi vyloženě krásný. Najednou mi nesmrděl, ale voněl. Tak jo. Přichází další nához a po něm okamžitý záběr. Nádherná plotice! A tak to šlo celé odpoledne. To byl sen! Tahal jsem rybu za rybou. Nebyly velké, ale braly neskutečně. Adrenalin mnou prostupoval po celou dobu. Pokaždé, když jsem viděl zachvění splávku, jsem měl strach, že ryba musí slyšet bušení mého srdce. Abych je nevyplašil, tak jsem se skoro nehýbal, škrtnutí zapalovače mi v tom tichu připadalo jako výstřel…

Samozřejmě jsem si tehdy myslel, že takový rybolov je normální. Že není nic snazšího než nachytat tolik ryb a všechny další dny na rybách budou stejné, ne-li lepší. Bohužel, nikdy potom, ani s mnohem lepším vybavením, ani s lepšími vědomostmi, nástrahami a krmením, jsem tolik ryb za stejné časové období nenachytal.

Druhý den v práci jsem sice nemohl zvednout ani kafe, jak mě bolely ruce, ale bolely mě tak nějak příjemně. Připadal jsem si jako frajer, když jde poprvé z posilovny a myslí si, že ty jeho svaly už musí každý přece vidět.

Místo webových stránek pro pravé muže jsem začal navštěvovat stránky a diskuze o rybách, začal jsem se o ryby zajímat, začal jsem o nich přemýšlet. Kupoval jsem všechny možné rybářské časopisy, začal jsem hledat a především navštěvovat všechny možné revíry.

Brzy jsem šmejdy vyměnil za kvalitní náčiní, dovolené u moře za dovolené v tuzemsku s rybařením. Lovil jsem prakticky každou volnou chvíli. Můj docházkový list je většinou popsaný až do konce. Chodím na ryby za každého počasí. Někdy dokonce zaslechnu od ženy poznámku, jestli vůbec jezdím opravdu na ryby nebo za ženskými…

Cítím se najednou plný aktivity, mám se stále na co těšit. A když se mi daří, jsem spokojený i vytahovačný jako každý chlap. Na rozdíl od záletů se ale mohu o své zážitky podělit – je známo, že sdílená radost je dvojnásobná radost. 

Zcela jiný svět

Doma všechno klape jako nikdy předtím (alespoň já mám ten pocit) a po bokovkách už netoužím. Poznal jsem zcela jiný svět. Svět, který mi učaroval, který mám rád, kam se rád vydávám a který jsem asi vnitřně potřeboval. Jen jsem o tom dlouho nevěděl.

Když si uvědomím, kolik náhod se muselo stát, jak tenká linie byla mezi rybařením a nicneděláním… Kdyby nevstoupila do mého života ONA, kdyby třeba ryby nebraly, kdybych to třeba hned utrhl, nebo na mě útočili komáři, od vody bych odešel znechucen, nikdy bych se k ní nevrátil a nikdy bych nepopsal tento příběh.

                                 

Napsat komentář