Již několik dnů si prosinec dělá s počasím, co chce a ukazuje mi všechny tváře, které si lze vymyslet. Jeden den mi moderátorka počasí v televizi s ledovým hlasem tvrdí, že letošní Vánoce budou opět celé na blátě, aby mi po odpolední chumelenici sdělila, jak krutá zima po dlouhé době bude.

Text: Jiří Skladowski foto: autor

Buď jak buď, Orlicí se prohnala po oteplení velká voda a zanechala po sobě spoustu bláta na lukách a kalné zbarvení vody ve všech partiích a slepých ramenech. „Ideální stav na štiku,“ ušklíbnu se sarkasticky, když si v týdnu telefonujeme s kamarádem, kam a zda vyrazit.

Sobotní ráno je zahaleno do mlhavého oparu a poletuje sníh. Pohledem z okna se přesvědčuji, že možností kam vyrazit moc nebude. V noci mrzlo a většina jezer bude zatažena ledovým příklopem.

Rychle, dokud rodina spí, doběhnu do pekárny, abych si koupil čerstvé pečivo a Sport. Po všech ranních procedurách se nakonec jako jeden celek s dětmi a manželkou nalodíme do našeho vozidla a vyrážíme za částí rodiny bydlící u Orlice.

S rodiči manželky se stihnu jen pozdravit, sebrat rybičky, které mám u nich schované a sbalit si nádobíčko. Cestou přemýšlím, kam jet a jednu variantu po druhé zamítám. Řekou se valí studená sněhová voda v dvojnásobném průtoku a jezírka, kam jsem se těšil, jsou zamrzlá.

Ideální variantou v takovém případě bývají slepá ramena propojená s řekou. Jednak se zda mísí dvě teploty vody, jednak se zde dá využít výhody nezamrzlé hladiny. Mělké rameno u soutoku se mého zájmu dočká vždy až v zimních měsících. Přes léto zde bývá poměrně značný rybářský tlak. Podstatnější ovšem je, že ryby při větší zimní vodě vyrážejí do tohoto bývalého úseku řeky. Menší za klidnou vodou bohatou na potravu i v zimních měsících, dravé za těmi většími. Je rozhodnuto, pojedu tam!

Slepé rameno

Když vybalím z auta všechno, co si k vodě chci vzít, zasměji se lhaní sobě sama. Vzhledem k tomu, že hodlám vymrznout jen chvilku, chtěl jsem si vzít jen pár věcí. Dva proutky do ruky a rohlík do kapsy…

Jenže přede mnou se nakupila hromada z několika prutů, krmení a kbelík s nástražními rybičkami. Obalený jako Ježíšek na Štědrý den se přibližuji ke slepému rameni. Cestou se zastavím na kus řeči u kolegy, kterého míjím. Je přímo na hlavním toku a vysvětluje mi, jak se těší domů na polévku.

Od rána nemá ani ťuk. Srdečně si přejeme navzájem alespoň jeden záběr, neboť v tomto čase musí jít člověk na ryby už s pokorou. Když dorazím na místo, zhluboka si oddechnu. Kolem břehů se sice tvoří křís a malé zátočiny jsou už místy zamrzlé, ale vlastní slepé rameno řeky je ještě bez ledu.

Na první pohled by se dnešek mohl zdát jako docela šeredný den. Obloha je ocelově šedivá, holé vrcholky olší a dubů se co chvilku ohnou pod poryvem větru a na hladině se dělají kolečka z dopadávání větších vloček a kapek, které shazuje vítr ze stromů. Přesto je v tom adventním rybolovu kus krásy. Celá ta strohost a surovost počínající zimy nutí vážit si věcí, jichž by si v čase hojnosti člověk jen ztuha všiml. Přestanu rozjímat a položím kbelíky s nástražními rybkami a krmením. Docela se mi v chladu začaly zařezávat do promrzlých rukou.

První záběr

Na hladině se udělalo větší kolečko. Vzhledem ke zkušenostem se zdejší rybí obsádkou to tipuji na plotici. Tak přece je ve vodě ještě vidět život! Kvapem rozbaluji lehký plavačkový prut a na háček nastražím jen měkkou střídku z rohlíku. Lehká sestava téměř neslyšně dosedne na hladinu. Ani jsem nevytáhl vidličku a tak pokládám prut tak, že se opírá o malý pařez na břehu.

Co zvolit jako druhý prut? Původně jsem jel s tím, že se pokusím na živou rybku ještě přemluvit nějaké štíhle, ale v této relativně mělké vodě plné popadaných stromů se mi nechce rybí obsádku poplašit.

Tak to asi vyhraje druhý plavačák s žížalkou. Ještě ráno jsem je poctivě kopal v kompostu. Takový hnoják taky dokáže udělat divy! Okem zkontroluji první prut a vidím, jak si to lehounký splávek kvapíkem uhání po hladině. Nechám všeho a v euforii z tak brzkého záběru se vrhám po prutu.

„Ty trdlo,“ proklínám se v duchu, když zaseknu. Místo, abych v klidu vyčkal a rozhlédl se, zasekl jsem prut tak, jak jsem ho popadl. Pochopitelně ani myšlenka na jediný strom nade mnou. Nevím, čemu se dříve věnovat. Na prutu vězí, světe, div se, kapr a špička prutu se ohýbá přes slabou větvičku, do níž se zamotal vlasec.

„Sakra!“ ulevuji si při vědomí, že mít na prutu kapra není zase vzhledem k datu úplná samozřejmost. Než ale dostanu omotaný vlasec z větve, tah na druhé straně vlasce polevuje. Nevím, zda mám mít radost ze záběru, nebo být naštvaný z jeho konce. Co nejrychleji posílám do stejného místa sestavu znovu a sám sebe přesvědčuji, že možná nešlo o rybí derniéru tohoto dne.

Tentokrát pokládám prut dál od doubku, který mi svojí korunou tak zavařil. Vytahuji druhý plavačák a pokouším se napíchnout hnojáka. Druhý prut teď už kontroluji mnohem častěji a pečlivěji. Díky tomu zpozoruji drobná kolečka, která se kolem dělají. Opatrně a hlavně potichu beru prut do rukou. Jakmile se splávek trochu nakloní a popojede, zaseknu.

Tah je poměrně slušný a ryba si to rozvážně míří k potopené větvi z dubu. Naštěstí mi dlouhý plavačkový prut dovolí dost a ryba snad i vzhledem k datu a teplotě vody nejančí. Po chvilce se mi podaří přivést ke břehu krásného šupináče. Určitě se nejedná o největší rybu letošního roku, ale s tím jsem sem nešel. Kapřík ocasní ploutví čeří křís u břehu a já na něho v dřepu chvíli koukám. „Tak takhle asi vypadá vánoční štěstí,“ říkám si. Opatrně peánem vytahuji kapříkovi malý háček z tlamky a dívám se, jak mizí.

Napsat komentář