Ryby, jejichž tělo je vyztuženo kostěnou kostrou (donedávna třída Osteichthyes), se objevily na Zemi v prvohorách (silur). Podle fosilií některých „praryb“ můžeme usuzovat, že tehdejší řeky a močály často vysychaly a voda v nich měla nezřídka minimální obsah kyslíku. Co vedlo paleontology k těmto závěrům? Kromě jiného to byly početné nálezy fosilií ryb, které měly vedle žáber vyvinuty i plíce. Proto je označili vědeckým názvem Dipnoi – tedy dvojdyšné ryby.

Text: Jozef Májsky, foto: autor, Radim Blažek, Martin Reichard, Roman Heřman

Jejich největší rozvoj nastal v devonu a zčásti i v karbonu, kdy vznikal základ ložisek černého uhlí. Postupně se ale dvojdyšní, kteří byli dlouhou dobu považováni za spojovací článek mezi rybami a obojživelníky, z „prařek“ a močálů vytráceli a v triasových vrstvách jejich fosilie již mizí.

O jejich vyhynutí byli paleontologové přesvědčeni až do roku 1830, kdy Johan Natterer ulovil na dolním toku Rio Madeira (v centrální Brazílii) prazvláštní rybu podobnou úhoři, pokrytou drobnými šupinami, která dýchala žábrami i plícemi. Protože se tento nevšední živočich podobal na severoamerického velemloka Siren lacertina, pojmenoval ho (v roce 1836) Nattererův přítel Leopold Fitzinger Lepidosiren paradoxa – tedy „podivný šupinatý mlok“. Čeští zoologové mu dali jméno bahník americký.

Další bahníci
Ještě do konce 19. století bylo objeveno a popsáno dalších pět recentních druhů dvojdyšných ryb. V Africe to byli čtyři druhy, které ichtyologové zařadili do rodu Protopterus: bahník západoafrický (P. annnectens), bahník východoafrický (P. aethiopicus), bahník malý (P. amphibius) a bahník Dolloův (P. dolloi).

Kromě plicního dýchání mají dvojdyšné ryby další adaptace, které se vyvinuly paralelně také u obojživelníků

Nejmenší kontinent reprezentuje bahník australský (Ceratodus forsteri), který má, na rozdíl od ostatních žijících dvojdyšných ryb, pouze jeden plicní vak, velké šupiny a párové ploutve ve tvaru vrbových listů.

Většina vědců nejdříve řadila dvojdyšné ryby mezi obojživelníky, protože mají rovněž vnitřní nozdry (choany), otvory spájející nosovou dutinu s nosohltanem, což jim umožňuje dýchání vzduchu nozdrami.

Další studie však ukázaly, že tato skupina ryb tvoří jen souběžnou vývojovou větev s lalokoploutvými rybami (Crossopterygii), které ve skutečnosti představují předky obojživelníků, tedy i ostatních vyšších obratlovců. Kromě plicního dýchání mají dvojdyšné ryby další adaptace, které se vyvinuly paralelně také u obojživelníků.

S plicním dýcháním souvisí například oddělený plicní krevní oběh, který by nebyl možný bez vývoje spodní duté žíly – typické pro všechny suchozemské obratlovce. Neúplnou přepážkou je rovněž rozdělená srdcová předsíň – do její levé části přichází z plic okysličená krev.

Důležitým znakem, který svědčí o pokročilosti této rybí skupiny, je také mohutný vývoj předního mozku. Z dalších anatomických zajímavostí lze zmínit zvláštní spirálovitou řasu ve střevě a kloaku, do níž ústí konečník, močové i pohlavní vývody.

Je zajímavé, že asymetrické vyústění kloaky u bahníka amerického zachytil na své kresbě již J. Natterer. Tento znak je velmi nápadný a je s podivem, že se o něm běžně dostupná literatura nezmiňuje. Na druhé straně ale nacházíme u dvojdyšných ryb i některé starobylé znaky. O těch si povíme v příštím článku.