Děda měl svou zaručenou metodu, jak s úspěchem navnadit. Dokonalou, tajnou, vymazlenou. A taky své místo na řece, kterému býval věrný. Do vody vždy několik dní před akcí padalo krmení. O jeho skladbě jsme věděli jen to, že je z rohlíků, kukuřičného šrotu a nějaké vůně. Byla to metoda Granada a trochu lezla do peněz. Těch děda jako důchodce moc neměl, zato měl povahu buldoka. Celý podzim sbíral po poli kukuřičné klasy, vozil je domů, sušil, loupal a šrotoval. Byl pilný jako včelička.

Své rybářské výpravy se snažím plánovat alespoň týden dopředu, ale znáte to. Ve čtvrtek zavolá kamarád, že se jede na ryby tam a tam, pojeď s námi, budeme vláčet, mohl by se povést i nějaký sumec. A vše je rázem jinak. Na poslední chvíli se shánějí tutovky, které by měly platit na dravce a věci se balí hodinu před odjezdem. Jsou to prostě nervy. Co vzít a co nechat doma. Krabička s rotačkami na štiky není k nalezení, lanka jsou zahrabaná neznámo kde.