To, co bude následovat, je určeno jen pro silné povahy, obdařené dobrým trávením a rozhodně nedoporučuji čtení dalšího textu slabším jedincům. Polykání žížal, červů a kobylek (třeba i opražených) je možná běžným zvykem v Indonésii, například v Thajsku, ale rozhodně ne u nás!

Začátek nového roku býval v minulosti časem k odpočinku pro ryby i rybáře. Silný mráz uzavřel ledovým krunýřem hladiny rybníků, jezer a velmi často i řek. Lov na dírkách nepřicházel v úvahu a neměli jsme ani tušení, že některé ryby mají v takových podmínkách chuť žrát.

Jako malý kluk jsem hltal rybářské články o výpravách za velkými jesetery a snil o nich. Trvalo skoro čtyřicet let, než se můj sen stal skutečností. Díky vysazování do některých privátních revírů se tato fascinující ryba vrátila koncem minulého století na naše území. Jeseter ruský totiž patří k původnímu druhu, který kdysi vytahoval Dunajem z Černého moře až do dolního toku Moravy.

Pokračuji v nepravidelném seriálu o chytání na severu Evropy, kde střídavě žiju a pracuju. V červenci se ozvaly moje toulavé nohy. Volání dosud nepoznaných dálek mě lákalo, vábilo. Můj nos větřil dobrodružství a otáčel se k severním dálkám. A protože je druhová obsádka sladkovodních ryb v okolí mého přechodného domova u Trondheimu spíše chudá, zatoužil jsem ulovit nějakého lipana v sousedním Švédsku.