Střevle potoční, vysněná rybí kráska

Díky pestrému zbarvení a elegantním křivkám těla by střevle mohla aspirovat na titul miss pidiryba. Je to opravdu nádherná rybka z čeledi kaprovitých.

text: Zdeněk Hofman

Z olivově temného hřbetu vybíhají k světlejším žlutošedým bokům černé příčné pruhy. Břicho je bílé nebo lehce nažloutlé. Samci jsou v době tření téměř černí, na břiše mají červené skvrny, rovněž i koutky úst jsou červené, s výraznou třecí vyrážkou na hlavě.

Střevle žije společensky v hejnech, má ráda chladné čisté vody, bohaté na kyslík. Kromě potoků a řek obývá i rybníky a jezera. Potrava střevle se skládá ze planktonu, později bentosu a drobného hmyzu. Dorůstá délky 10–13 cm. Je velmi plachá, při nebezpečí se ukrývá pod kameny.

Ryba jako máslo

V minulosti bývala střevle potoční velmi hojná a vyskytovala se skoro v každém potoce či říčce. Díky svému atraktivnímu zbarvení patřila k oblíbené nástraze při lovu všech dravých ryb, zejména lososovitých. V knize Rybářský sport z roku 1934 popisuje Jaromír Tejčka, že se používá jak živá, tak hlavně mrtvá k vláčení. Je však příliš něžná, měkká a křehká, slovy rybářů „jako máslo“, takže po prvním zabrání dravce již k nepotřebě. Aby byla tužší, doporučuje vstřiknout jí řití do útrob několik kapek 40% formalínu nebo používat střevlí ve formalínu konzervovaných, které mají ovšem tu nevýhodu, že pokud nezasekneme dravce po prvním útoku, ke druhému již nedojde.

Ve svých povídkách na střevle rád chytal i Ota Pavel, když se rozhodl přehradit Berounku zlatým úhořům. S rozvojem průmyslu po druhé světové válce docházelo ke stále většímu znečišťování vod a střevle začala z našich revírů mizet. V 80. letech minulého století jsem chytil několik střevlí v potoce Botič nad Hostivařskou přehradou v Praze. Při lovu nástražních rybek jich několik uvázlo v čeřenu. Už tenkrát byly celoročně hájené.

Pátrání začíná

Po téměř čtyřiceti letech vyrážím zkusit štěstí znovu. Jez pod bývalým mlýnem už vypadá úplně jinak. Je celý opravený a zmizel i stoletý strom, pod kterým jsem sedával. Přímo pod jezem je mělko a příliš silný proud. Chytat lze o kousek níž v hlubší tůňce. Záběr přichází téměř okamžitě. Žížalka zlákala okounka a hned po něm tlouštíka. Napichuji červa a splávek jde opět pod vodu. Tentokrát zabral karas, pak ještě další dva a nakonec hrouzek. Na jarní výpravu slušné skóre, střevle bohužel ani jedna.

Ještě několikrát jsem se k Botiči vrátil a došel až k soutoku s pstruhovým Pitkovickým potokem. Zarybařil jsem si vždy pěkně, o vysněnou střevli jsem však nezavadil.

Morava, hospoda a naděje

Mezi tím se vody prohřály a přišel čas lovu velkých ryb. Na vysněnou střevli jsem si občas vzpomněl a ve volných chvílích pátral na internetu nebo se vyptával ostatních rybářů. Nejvíce stop směřovalo na Moravu, kde se čas od času štěstí na nějakého rybáře usmálo. Dal jsem si závazek, že do konce roku musím tuhle šupinatou potvůrku chytit.

Pomohla mi náhoda, vlastně hospoda. Při promítání historických rybářských filmů o chovu pstruhů jsem se u piva zapovídal s ichtyologem Pavlem, který mi slíbil, že mně ukáže potok plný střevlí. Abych se přiznal, moc jsem mu nevěřil. K bájnému revíru prý pojedeme autobusem městské hromadné dopravy. Že by střevle potoční žila v Praze?

Na lovu

Za dva dny už míříme autobusem na okraj Prahy. Vystoupíme na samotě u lesa a po dvaceti minutách chůze jsme u potoka. Kráčíme dál proti proudu. Občas zvědavě zastavím u nějaké tůňky, nikde však nevidím ani šupinu. „Musíme ještě výš, tam potok hodně meandruje a vytváří hlubší a klidnější partie, které střevlím vyhovují,“ vysvětluje mi Pavel.

Potok se najednou odklání od cesty a mizí v džungli hustého porostu ostružin a kopřiv, které mi sahají až po krk. Po hodině prodírání a pátrání konečně narazíme na dvě větší tůňky vedle sebe. Nahazuji do první a Pavel jde zkusit štěstí na druhou. Napíchnu kousek housky na háček a nahodím do proudu. Splávek uhání peřejí, po chvilce však odbočí na vedlejší kolej a začne se točit v tůňce. Je to neuvěřitelně napínavé, a přitom líčím jen na malinkou rybičku. Nevím, co mě na pidirybách tak přitahuje, snad to, že stejně jako štiky, sumci, kapři a ostatní ryby tvoří jednu velkou rodinu a správný rybář by měl znát všechny svoje šupinaté dětičky a milovat je bez rozdílu.

„Zdeňku, rychle, mám střevli!“ volá Pavel. Jsou tady. Nadšeně si úlovek prohlížím. Je krásná, pestře zbarvená. „Rychle ji nafoť, musíme ji pustit,“ velí ichtyolog a milovník ryb. Během minuty už měním fotoaparát za prut. S třesoucí rukou napíchnu housku a nahodím doprostřed tůňky. Splávek se jen na okamžik usadí na hladině. Pak poskočí a rozjede se do strany. Zaseknu a cítím odpor mrskající se rybky. Je to vysněná rybí kráska. Jsem nejšťastnější rybář na celé zeměkouli. Chytil jsem střevli potoční.