Fotografie
Jaroslav přidal úlovek Kapr obecný...
před 10 hod
Fotografie
Jaroslav okomentoval Makrela na klac...
před 12 hod
Fotografie
Jaroslav okomentoval Staročeská kapř...
před 12 hod
Fotografie
Jaroslav okomentoval Učíme se v Třeb...
včera
Fotografie
Jaroslav okomentoval Pstruh na grilu...
včera

Byl to ten stejný úhoř?

Marek iRybářství 2. května 2023 0 komentářů
úhoř

foto: Stanislav Kovář

Šupiny

To, co vám chci vyprávět, se odehrálo kdysi za hluboké totality. Odpoledne ke konci června jsem jel se svými rodiči rybařit na sportovní rybník poblíž Vodňan. Byla neděle. Slunce pálilo až běda a bylo hrozné dusno. Tedy počasí na chytání nic moc.

text: Stanislav Kovář

Tento sportovní rybník tehdy patřil pod správu podniku v našem městě, jehož zaměstnanci jsme byli já i otec. A tak nebyl problém získat povolenky. Naši mamku jsme s sebou vezli jako provianťáka a pozorovatele. Na hráz rybníka jsme dorazili asi v jednu hodinu odpoledne. 

REKLAMA

Usadili jsme se do stínu mohutného dubu uprostřed hráze. Nahodili jsme každý jeden prut a jako nástrahu jsme použili kuličku z vařeného bramboru. Asi hodinu a půl se nic nedělo. I přes několikeré přehození a změnu nástrah visely hlídače pod špičkou prutu naprosto nehnutě. Napadlo mne, že by snad bylo lepší se jít koupat.

Položil jsem se na záda a zahleděl se do koruny obrovitého stromu a přemýšlel o tom, že pod ním mohl odpočívat i bratr Žižka. Málem jsem usnul, mohutné šplouchnutí mne však okamžitě probralo. Kapr. A nebyl právě malý. Vyskočil napravo od nás, asi deset metrů od břehu.

REKLAMA

To mi připomnělo, že jsem přijel na ryby a ne se prospat. Rychle jsem vstal a šel se podívat na místo, kde se kapr vyhodil. „To snad není možné!“ volal jsem na otce. „Pojď se podívat!“ Snad všichni kapři z celého rybníka byli jen těsně pod hladinou. Pomalu a líně se převalovali a vyhřívali v odpoledním slunci. Z loňských rybářských závodů tu zbyli i mateční kapři o váze až sedm kilo. Připadal jsem si jako v rybím útulku. Všude, kam jen oko dohlédlo, samí velcí kapři.

Rychle jsem vytáhl nahozený prut. Ruce se mi třásly nervozitou, když jsem ukousl stávající montáž a přivázal kulové plovátko se slabším návazcem. Na háček jsem nastražil kousek pařené veky a pak jsem přešel na místo, odkud jsem mohl dobře nahodit. Švihnutí a houska dopadla do místa mezi dva velké šupináče. Jeden, ten blíže ke mně, zareagoval a pomalu připlul k plovátku. Šťouchl do něho rypcem, a to bylo vše. Otočil se, veky si ani nevšiml a odplouval, jako by se ptal: „To mě máš za pitomce?“

Mé trápení pokračovalo asi půl hodiny. Vytrhl mě z něj až otec. „Nech toho, nemá to smysl. Jsou chytřejší než my dva dohromady.“
Přesto mi to nedalo, abych se nevydal s prutem v ruce a pár hnojáčky ve skleničce na obhlídku rybníka. Šel jsem k přítoku, kde na hladinu dopadal stín několika dubů a bylo tam i poměrně mělko. Posadil jsem se na břeh a sledoval hladinu.

Asi tak čtyři metry ode mne směrem k přítoku se na hladině objevilo pár bublinek. Za chvíli znovu. Asi lín, pomyslel jsem si a nastražil na háček jednoho hnojáčka, udici opatřil malým splávkem a odrazil asi půl metru ponoru. Nahodil jsem za bublinky, které se zrovna teď jen rojily a lehce stáhl přímo k nim.

Chvíli se nic nedělo. Pak se ale splávek otřásl, zhoupl a pomalu se rozjel ode mne. Následoval zásek a tuhý odpor. Brzda zpívala, ale ne dlouho. Podařilo se mi rybu zvládnout, unavit a navést do podběráku otce, kterého jsem mezitím přivolal. Kapr měl dobře dvě kila. „Ty jsi ale vydra,“ říkal mi otec.

Posadil jsem se znovu na břehu a hlídal hladinu. Po chvíli jsem zahlédl u trsu ostřice přímo pod nohama další bubliny. Na nic jsem nečekal a spustil hnojáčka přímo do nich. Splávek se okamžitě zhoupl a začal poskakovat, přičemž opisoval kroužky. Byl to velice divný záběr, do té doby jsem nic podobného neviděl. Zasekl jsem!

Vtom okamžiku se rozpoutalo něco, na co do nejdelší smrti nezapomenu. Z vody přímo pode mnou vyrazilo tělo obrovského úhoře a v delfíním stylu si to pozadu namířil na druhou stranu úžiny. Po asi deseti metrech se ztratil pod hladinou a v těch místech se ode dna vyvalila oblaka zvířeného bahna a kalu.

To je snad anakonda, kroutil jsem hlavou. Trochu jsem přitáhl brzdu a za huronského řevu, kterým jsem přivolával otce, jsem se snažil úhoře přitáhnout ke břehu. Ohnutý prut do luku sténal a pětadvacítka vlasec byl napnutý k prasknutí. Pomalu a těžce se mi dařilo, o co jsem usiloval a asi po čtyřech minutách jsem měl úhoře u břehu. Otec celý udýchaný přiběhl s podběrákem v ruce a když viděl, co táhnu, zvolal: „Propána, takový hovado!“ A pak dodal: „Co s ním budeme dělat? Do podběráku to asi nepůjde.“

Nic jiného nám ale nezbylo. Na prut byl úhoř příliš těžký a vzít ho do ruky prostě nešlo. Zkusili jsme to. První pokus se nezdařil. To k nám doběhla už i mamka a společným úsilím jsme se snažili úhoře zdolat.
„Drž ho v tahu a nepovoluj mu!“ S těmito slovy jsem předal mamce prut a spolu s otcem a po kolena ve vodě jsem se snažil nacpat úhoře do podběráku.

Několikrát byl už skoro v síti a vypadalo to, že je náš. Ale vždy jen na okamžik. Vždy si našel skulinku, kudy dokázal vyklouznout. Asi si dovedete představit nervy, které jsme prožívali. Veškeré snažení ale má svůj konec. Při jednom z pokusů ho polapit zavadil úhoř vlascem o rameno podběráku, vlasec praskl a úhoř byl ten tam. Ve snaze jej ještě zachytit skončil otec po pás ve vodě. Byl to komický závěr našeho snažení.

Zůstali jsme všichni chvilku jako opařeni. „Takový kus a je pryč,“ utrousil otec. „A to nenávratně,“ dodal jsem. Oba jsme se vydrápali na břeh. V zápalu boje na nějaké zouvání a svlékání rozhodně nebyl čas a podle toho jsme také vypadali. Mokří, holínky plné vody a pod obraz umazáni bahnem a úhořím slizem. A to všichni tři.

Mamku se nám oběma podařilo dodatečně ušpinit, když nám pomáhala z vody ven. Seděli jsme na břehu, dívali se po sobě a pak jsme propukli v záchvat smíchu. „Vy blázni, kdybyste si sem zajeli na podzim, až se bude rybník lovit, tak ho chytíte do keseru,“ prohlásila nakonec mamka. Inu, ženská moudrost.

Desátého listopadu, kdy po čtyřech letech probíhal výlov rybníka, jsme u toho nemohli chybět. Při dopoledním výlovu jsme pomáhali a pak se šlo vyšlapávat úhoře. Chytili jsme každý po jednom středním úhoři, když otec narazil v bahně na něco velkého. Zavolal na mě a společnými silami jsme ho vytáhli na bahno.

výlov
foto: Zdeněk Drahokoupil

Okamžitě se snažil znovu zavrtat, ale v následujícím okamžiku byl v hluboké síti mého keseru. „Tak vidíš, nakonec jsi ho přece jen dostal,“ pochválil mne otec „Ty myslíš, že je to ten z léta, co nás vykoupal? Docela určitě tu nebyl sám.“

Ať to byl on, nebo ne, byl to opravdu obr. Měřil 117 centimetrů a měl 5 centimetrů v průměru. Nikdy předtím ani potom se nám nepoštěstilo tak velkého úhoře uvidět, natož chytit.

REKLAMA
REKLAMA
Líbil se vám článek?

Pošlete ho dál svým přátelům

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Diskuze k článku (0)

Novinky z iRybářství na váš e-mail

Články, videa, recepty a další novinky na váš e-mail. Mějte přehled