Fotografie
Jaroslav okomentoval Chlapský tatará...
před 6 hod
Fotografie
Jaroslav okomentoval Vykradl auto ry...
před 6 hod
Fotografie
Josef přidal úlovek Jelec jesen...
před 19 hod
Fotografie
Jakub přidal úlovek Kapr obecný...
před 22 hod
Fotografie
steinerová založil otázku rychlá nebankov...
včera

Jak jsem chytal úhoře

Marek iRybářství 11. dubna 2023 1 komentářů
úhoř

Ryba, kterou proslavil Ota Pavel. Foto: Zdeněk Hofman

Praxe

Na začátku nové sezony každoročně plánuji, kde a jaké šupinaté potvůrky budu chytat. Většina tutových nápadů pochopitelně během roku vyšumí do ztracena. Největším nepřítelem je čas, ten neúprosný požírač geniálních myšlenek a rozhodnutí.

text: Zdeněk Hofman

Během dlouhých let už dobře vím, že plán nikdy na sto procent nesplním, nějaké přání se mi ale nakonec vždycky splní. Někdy díky pouhé náhodě, jindy si ho ale musím těžce zasloužit.

REKLAMA

Početná rodinka našich ryb

Jednou mě při čekání na záběr došlo, že lovím pořád stejné ryby. Přicházejí kapr, sumec, štika, candát, občas bolen a tak pořád dokola. Mířím jen na největší rybí druhy. Někdy se mi na háček připlete okoun, parma, cejn nebo jiná menší ryba. A to je všechno. Na jednu stranu je to dobré, na druhou docela nuda. V našich vodách však žije přes šedesát druhů ryb – a to nepočítám jesetery a další přivandrovalce.

Začal jsem počítat, kolik rybích druhů mám na kontě a došlo mi, že jich zase tak moc není. Rozhodl jsem se tento nedostatek napravit a první volba padla na mníka. Objevil jsem úplně nový druh rybařiny a s prvními úlovky jednovousého dravce bylo jisté, že jsem zvolil správnou cestu.

REKLAMA

Na podzim jsem si po dlouhé době udělal čas na proudníky. Tyto pidirybky jsou u nás místy hojné, větší pozornosti však unikají a často bývají zaměňovány za plotici. K tomuto druhu se časem ještě určitě vrátím.

jelec proudník
Jelec proudník, foto: Zdeněk Hofman

Se slunečnicí pestrou, kterou jsem začal hledat taky, to už bylo mnohem těžší. Vypátrat tuto rybku ve svazových vodách dá hodně práce, i když v některých revírech bývá prý docela hojná. Jen najít ten správný a bude vyhráno. Slunečnice patří k nepůvodním druhům, v našich vodách však žije skoro sto let a její historie je zajímavá. Narazil jsem na horkou stopu, vlastně stopy dvě a tajně doufám, že letos budu mít větší štěstí.

Jdeme na hady

Při inventuře rybích druhů mi došlo, že jsem na jeden skoro zapomněl, a přitom patří k nejzajímavějším. Úhoř říční. S tajemnou rybou, kterou proslavil Ota Pavel, jsem se poprvé setkal jako sedmiletý kluk u obecního rybníka. Nebyla to žádná tkanička, měřil rovný metr a byl tlustý jako noha. Kroutil se jako had nejen ve vodě, ale i na břehu.

Jakmile dopadl do trávy, utrhl vlasec a chtěl prchnout zpátky do rybníka. Skočil jsem po něm šipku a v poslední chvíli ho zalehl celým tělem. Z ruky se mi však vykroutil a neomylně zamířil do vody. Naštěstí jsem měl po ruce teplákovou bundu, do které jsem ho nabral a byl můj. Bunda plná slizu byla sice na vyhození, za vítězství a získané zkušenosti to ale rozhodně stálo.

Později jsem se začal na chytání úhořů specializovat. Základem byl silnější vlasec, aby se dal kroutící had vytáhnout až na břeh. Z výprav za tajemnými rybami mám tolik příběhů, že by vystačily na samostatnou knihu. Vzpomínám na vyprávění rybáře, kterému se úhoř na břehu taky utrhl a utekl do kopřiv. Ke vší smůle zabral v pravé poledne, sluníčko pražilo a pán chytal jenom v plavkách.

Nevšedního úlovku se nechtěl vzdát a rozhodl se uprchlíka pronásledovat. Nad řekou se prý nesl strašlivý řev, lidé se zastavovali a čekali, kdo z kopřiv vyleze. Vypadalo to, jako by zápasil s aligátorem, který vyhrává.

řeka
Čas úhořů je tady. Foto: Zdeněk Hofman

Rybář nakonec opravdu prohrál a vylezl z kopřivové džungle celý červený, s tělem plným obrovských puchýřů. Skočil do vody a hodinu ležel na mělčině, aby spáleniny schladil, neschopen promluvit jediného slova. Očití svědci se tak nikdy nedozvěděli, k jaké tragédii zde došlo.

Úhoři mají tuhý život

Jeden známý chytil velkého úhoře, ale nevěděl, jak ho má zabít. Nakonec vytáhl zavírací nůž a propíchnul ho za hlavou. Had se však stále kroutil a nechtěl zemřít. Připíchl ho proto na strom a běžel do auta pro kbelík. Když se za okamžik vrátil, byl pryč i s kudlou. Brr, vzpomínám, že jsem se při tomto vyprávění klepal hrůzou.

Úhoři tenkrát ale žili skoro všude, chytali jsme je v pískovnách, rybnících i v řece. Chodil jsem se staršími kamarády a pomalu získával důležité zkušenosti. Staří matadoři nás naučili úhoře správně zabít, aby se netrápil. Uchopili ho za hlavu a ocas, což dalo někdy dost práce a praštili s ním o kamenný nebo betonový břeh. Tím se omráčil a pak už se jen propíchl, aby vykrvácel. Pamatuji, že jsem se jich ze začátku trochu bál, protože mají jedovatou krev.

Myslet si ale, že úhoř vydrží všechno, je chyba. Při delším pobytu, třeba v zavřeném kbelíku, za teplého počasí, často uhyne. Ve vodě dojde brzy kyslík a ryba se udusí. Pokud musíme úhoře takto přechovávat, je nejlepší nechat mu jen minimum vody, aby neoschnul. Úhoř se přepne do tzv. nouzového režimu a přežije.

Jedna historka nakonec

Díky úhořům jsem přišel o svůj první teleskop. Někdy okolo roku 1976 začalo výrobní družstvo SONA Žďár nad Sázavou vyrábět první teleskopy. Na svoji dobu šlo o neuvěřitelnou novinku a každý chtěl skládací prut mít. Pro čtrnáctiletého kluka bylo jedinou šancí přemluvit rodiče.

Táta, chovatel holubů a exotického ptactva, nevěděl o rybách vůbec nic a žil v přesvědčení, že dětský laminát s Reexem mi vystačí až do důchodu. Žadonil jsem ale tak vytrvale, až pochopil, že nový teleskop je stejně důležitý jako papoušek kakadu a svolil ke koupi. Jenže to nestačilo, v dobách socializmu patřily rybářské pruty k nedostatkovému zboží.

úhoř
foto: Zdeněk Hofman

Nakonec mi pomohl můj rybářský učitel, pan Dušek, který měl syna v Praze a ten jako správný rybář dobré známé v legendární prodejně U Petra. Po nějaké době byl modrý teleskop s malým Tapem 432 můj. Zářil jsem štěstím a všem modráska ukazoval. Radost bohužel netrvala dlouho.

Jednou k večeru se přihnaly černé mraky, letní bouřka byla na spadnutí. Těsně před ní se přihnal autem Jirka s Mirkem a hurá na Orlici. Marně za mnou volali rodiče, že na poli zmokne seno. Ryby nad sedláckou duší jako vždy zvítězily. V tomto směru jsem žádné geny po svých předcích nezískal.

Bouře byla tak drsná, že jsme nakonec od vody utekli. Šílená průtrž mračen zaplavovala louku s naší volhou a hrozilo, že se domů ani nedostaneme. Rychle jsme naházeli věci do auta a trádá domů. Byli jsme promáčení na kost a až druhý den jsem zjistil, že jsem hodil prut do kufru velmi nešťastně a kovové táhlo mi ho při zabouchnutí rozmačkalo. Myslím, že v roce 1976 jsem byl nejsmutnější rybář na celé zeměkouli. Úhořům jsem vyhlásil opravdovou válku a příště si na jejich lov posvítíme.

REKLAMA
REKLAMA
Líbil se vám článek?

Pošlete ho dál svým přátelům

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Diskuze k článku (1)

  1. Jen pro info, slunečnic je plno na písnících mezi Pardubicemi a Hradcem Králové.

Novinky z iRybářství na váš e-mail

Články, videa, recepty a další novinky na váš e-mail. Mějte přehled