Ryby, jejichž tělo je vyztuženo kostěnou kostrou (donedávna třída Osteichthyes), se objevily na Zemi v prvohorách (silur). Podle fosilií některých „praryb“ můžeme usuzovat, že tehdejší řeky a močály často vysychaly a voda v nich měla nezřídka minimální obsah kyslíku. Co vedlo paleontology k těmto závěrům? Kromě jiného to byly početné nálezy fosilií ryb, které měly vedle žáber vyvinuty i plíce. Proto je označili vědeckým názvem Dipnoi – tedy dvojdyšné ryby.

Text: Jozef Májsky, foto: autor, Radim Blažek, Martin Reichard, Roman Heřman

Starobylé znaky
Páteř není téměř vyvinutá, obratle jsou nedokonalé, lebka je převážně chrupavčitá, s nemnohými krycími kostmi. Původně tlusté kosmoidní šupiny dvojdyšných ryb postupně ztrácely vrstvu kosminovou i emailovou, u dnešních druhů jsou tenké, překrývají se a tvarem (ne strukturou) se podobají okrouhlým – cykloidním šupinám „vyšších ryb“.

Podobně jako u lalokoploutvých ryb reprezentovaných latimérií podivnou, pokrývají šupiny i povrch ploutví, což je nejlépe vidět na párových ploutvích bahníka australského. Na rozdíl od něj mají ostatní recentní druhy jak prsní, tak i břišní ploutve tenké, červovité.

Ocasní ploutev u těchto ryb během vývoje splynula s ploutví řitní a zadní hřbetní v ucelený ploutevní lem. Ten je symetrický (dificerkní), u vyhynutých druhů byla ocasní ploutev nesouměrná (heterocerkní), podobná ocasu jeseterů.

Dýchání
Kromě žaber, které jsou částečně zakrnělé, se u nich vyvinuly vychlípením z hřbetní strany trávicí trubice plicní vaky, které jim slouží k přijímání vzdušného kyslíku. U všech vyšších obratlovců, kteří opustili vodní prostředí, vznikly plíce z břišní strany trávicí trubice.

Protože plicní vaky u mladých bahníků začínají fungovat až asi ve věku dvou měsíců, příjem kyslíku v bahnité vodě zabezpečují u larev afrických druhů a bahníka amerického vnější keříčkovité žábry, které se ale u larev australského druhu nevyvíjejí. U afrických druhů je dosti časté, že se zakrnělé žábry zachovávají i u dospělých ryb.

Biologie recentních druhů dvojdyšných ryb se zřejmě příliš neliší od biologie mnoha vyhynutých druhů, které obývaly prvohorní řeky a močály před téměř 400 miliony let.

Tyto ryby dorůstají délky od 30 cm až do téměř 2 m. Žijí v tropických oblastech, kde se střídají období sucha a období dešťů. Když je náhodou rok výjimečně bohatý na srážky a vody nevyschnou, jejich život pokračuje bez problémů dál ve vodním prostředí.

Když ale recipienty vyschnou, bahníci upadnou do spánku (většinou letního – estivace). Výjimkou je bahník australský, který dokáže přežít jen na lokalitách, které nikdy úplně nevysychají. Ostatní bahníci si při výrazném poklesu vodního sloupce vyhrabávají do bahnitého dna přibližně 0,5‑1 m hluboké chodby a na jejich dně si vytvoří dutinu, ve které se stočí do klubka s hlavou obrácenou nahoru. Africké druhy si z bahna a slizu vytvoří jakýsi kokon, proto snesou i úplné vyschnutí bahna, z něhož je pak možné „vyloupnout“.

Napsat komentář