Podle titulku článku by se sice mohlo jednat o barvité vylíčení krásy tropických řek, já se ale budu držet spíš reality. V přírodovědných dokumentech jistě mnozí zaslechli, že se aktéři expedice plavili po černé vodě, jiní zas na raftu splavovali řeku s bílou vodou apod. Nejsem specialista na tropické řeky a jezera, proto bych pro všeobecnou orientaci uvedl alespoň základní dělení tropických vod podle jejich zbarvení.

Text: Jozef Májsky, foto: autor

Protože zájem vědců už léta ve zvýšené míře poutají především tropické vody Jižní Ameriky, uvedu zde jejich klasifikaci podle Sidoliho, který rozlišuje tři typy zdejších vod: černé, bílé a čiré. Obdobné typy vod nacházíme i v tropických oblastech jinde ve světě.

Černé vody

Ve skutečnosti mají takto označované vody barvu tmavého čaje až kofoly. Barva černé vody se mění podle její hloubky a barvy dna. Na mělčině je rezavohnědá, v hloubce téměř černá. Vždy se jedná o vodu průhlednou, která je chudá na rozpuštěné minerální látky i nerozpuštěné částice.

V Amazonii nacházíme oblasti s černými vodami hlavně na kyselých křemitých píscích, rovněž ale stékají i ze stolových hor (tepuis) na Guayanské vysočině, které jsou budovány z křemenců.

Svou typickou barvu získávají z huminových látek a taninu. Tyto látky se uvolňují z tlejících pralesních rostlin za pomoci intenzivních dešťových srážek. Pro nízký obsah minerálních látek jsou černé vody velice měkké, s minimální vodivostí, často připomínají vodu destilovanou. Ichtyologové s běžným elektrickým agregátem zde proto příliš nepochodí.

Barva těchto vod se v Jižní Americe promítla do názvu mnoha řek, nejznámější je určitě Rio Negro, která v Manausu po splynutí s vodami Solimoes vytváří Amazonku. Úživnost černých vod je velice nízká (obsah dusičnanů nejvýše 1,6 mg/l, fosforečnanů méně než 0,1 mg/l), proto zde prakticky nerostou vodní rostliny a nedaří se zde ani mikroorganismům a mnoha bezobratlým živočichům, včetně komárů. Nacházíme zde sice bohaté spektrum rybích druhů, ty jsou ale potravně závislé na zdrojích ležících mimo vody (mravenci, termiti, plody rostlin apod.).

Nároky mnoha z nich na kvalitu vody, především pro úspěšné rozmnožování (pH kolem 5, celková tvrdost menší než 1 oN), dobře znají naši akvaristé. Její teplota sice může dosáhnout třeba 28–30 oC, v zastíněných lesních potůčcích ale dosti často pouze 20–24 oC. V často navštěvované Canaimské laguně ve Venezuele jsem po skončení období dešťů v listopadu naměřil tyto parametry černé vody: pH 6,06, vodivost 10 µS/cm, teplotu 26 oC. V oblastech vzdálenějších od rovníku, kde během období suchá voda v lagunách vysychá (např. venezuelské llanos nebo brazilský Pantanal), se kvalita vody může výrazně změnit. Samozřejmě, že v určitých regionech na jiném podloží můžeme najít i přechodný typ mezi vodami černými a bílými, resp. i čirými.

Bílé vody

Tyto vody obsahují rovněž velmi málo rozpuštěných látek, ale velmi mnoho nerozpuštěných hlinitých částic (plavenin), které se dostávají do řek v důsledku eroze především v jejich horních úsecích. Proto mají barvu bílé kávy, nebo různý odstín žluté a v mnoha tropických i subtropických zemích patří k tamnímu koloritu stejně, jako třeba palmy.

V Jižní Americe se jedná o většinu toků stékajících z And, například Rio Ucayali napájející Solimoes, ale i Rio Paraná a mnoho dalších řek.

Tvrdost těchto vod a následně i jejich vodivost je vyšší, například v případě Rio Ucayali 2,9 oN (154 µS/cm), v menším přítoku až 13,5 oN (640 µS/cm). Jejich pH se pohybuje kolem neutrálu (7), běžně je voda slabě zásaditá, její teplota se může pod rovníkem dostat i nad třicítku, v Rio Paraná ale často klesne pod 20 oC.

Jedná se o úživnější vody. Například obsah dusičnanů zde dosáhl 3,5 mg/l. V menších periodických tůních s množstvím vodní vegetace bývají ale sloučeniny dusíku spotřebovány rostlinami, takže se obsah dusíku blíží k nule. Naopak obsah organických látek je téměř dvojnásobný.

Bílé vody poskytují tedy lepší podmínky nejenom pro vodní rostliny, ale i vodní živočichy včetně ryb, jejichž biomasa je zde vyšší.

Čiré vody

Tyto vody jsou i v tropech spojovány především s pramennými oblastmi, kde se vyskytují na různém podloží, takže jejich fyzikální a chemické parametry mohou být diametrálně odlišné. Když se ještě vrátíme k řece Rio Ucayali, tak v jejím menším přítoku Rio Chinipo v Peru měla voda teplá 29–32 oC tyto parametry: pH 7,2, vodivost do 142 µS/cm, celkovou tvrdost 4–5 oN, obsah dusičnanů 0,8 mg/l a fosforečnanů méně než 0,1 mg/l.

V malajsijském přítoku řeky Sungai Tembeling, téměř u pramene, jsem naměřil teplotu vody 27 oC, pH 6,1 a vodivost 40 µS/cm. V krasových oblastech na všech kontinentech nacházíme samozřejmě čiré vody velmi tvrdé a zásadité, s vysokou vodivostí. Například v malém bezejmenném kostarickém potoce měla čirá voda pH 8,1 a vodivost 480 µS/cm. Protože se dosti často jedná o bystřiny, najdeme zde specifická rybí společenstva. Mnohé druhy ryb mají různé adaptace, které jim umožňují žít i v prudkých peřejích, třeba různé přísavné orgány.

Na závěr musím s povzdechem konstatovat, že ani tropické řeky, bez ohledu na barvu vody, nezůstaly v mnoha případech těmi romantickými pralesními stuhami, jako tomu bylo ještě před stoletím. V mnoha případech byly pralesy na jejich březích vytěženy, nespoutané vody přehradily přehrady a život v nich otravují těžké kovy a pesticidy. I přesto ukrývají ještě mnohá nenarušená zákoutí a neprobádaná tajemství, která stále lákají vědce, turisty i rybáře.

Napsat komentář