Je čtvrtek, konec června a já, celý natěšený, sedím s našimi a bráchou v po střechu naloženém volkswagenu jedoucím po dálnici směrem na Brno. Naše první letošní rybářská výprava! Celé jaro jsem si plánoval, jak svůj jediný týden volna těsně před maturitou strávím na břehu s nahozenými pruty a s bivakem plným maturitních otázek, ale počasí a mraky vody mě donutily můj vysněný svatý týden přehodnotit a učit se doma v pokoji.

Text: Petr Holina, foto: autor

Zatímco jindy jsme už měli touto dobou pár výprav za sebou, nyní na nás čekaly úplně první náhozy. A to za týden začínají prázdniny!

Pohodový kapr

Moravští kamarádi vymysleli pádný důvod, jak vytrhnout našeho tátu z pracovního kolotoče. Vyzvali nás ke kaprařským závodům. V rybaření jsem nikdy nezávodil a vždycky jsem měl dojem, že mým šálkem čaje je klidné místečko někde u rákosí a ne plný břeh závodících nadšenců.

Jenže na Moraváky jsme se všichni moc těšili a Liborem a Soňou vyhlášené závody Pohodový kapr byly vlastně jen takovým srandovním bonbónkem našeho setkání.

Sjíždíme se ze tří stran naší malé republiky. My vyrážíme od soutoku Labe s Vltavou, proti nám se blíží od Brna Máčalíci a třetí parta, vyzvaná k soupeření, míří ze Šumavy.

Revír, k němuž nás Libor sezval, leží až dole u hranic s Rakouskem.

Podle silničních ukazatelů nám do cíle zbývá ještě asi osm kilometrů, když mámě zvoní telefon.

Volá Soňa: „Už na vás máváme a posíláme trajekt!“ ozývá se z mobilu. Před námi se klikatí silnice, vpravo pole, vlevo pole a k jezeru nám zbývá ještě pěkný kus cesty. Tak to je určitě nějaká mýlka.

Omyl to opravdu byl, ale jen částečný. Soňa si nás na protějším břehu spletla a mávala na úplně někoho jiného. Když jsme po čtvrthodince zastavili na břehu, zjistili jsme, že s tím trajektem to myslela vážně. Ze Soni a Libora jsme totiž na druhé straně jezera viděli jen malé pidižvíky a po vodě k nám přijížděl s loďkou Pepíno, nejmladší člen moravského týmu.

Statečná mamka

Naší mamce na chvilku došel kyslík, protože za ta léta, co s celou rodinou vyrážíme k vodě, jsme ji k přeplouvání na lovná místa ještě nikdy nepřemluvili. Když jsme všechny naše „potřebné“ věci vyložili z auta na trávník, měl jsem dojem, že tady budu sem a tam pádlovat věčně jako převozník od řeky Stix.

Nakonec jsme ale všechnu bagáž i naši mamku na druhý břeh dopravili bez úhony a v docela rekordním čase. Za hodinku už byla celá halda na protějším břehu a všichni jsme se po dlouhé době přivítali. Stejný akční začátek po dvou hodinách prožili i kamarádi ze Šumavy.

Rybářské závody mohly začít

Letní páteční ráno u vody předčilo všechna naše očekávání. Včera večer jsme zabivakovali, umístili bójky, zakrmili, nahodili pruty a měli jsme to do tmy tak akorát. Teď jsme vylezli z bivaků a všichni se nadšeně rozhlížíme kolem sebe. Je tady nádherně!

Patnáctihektarová vodní plocha, pole, les, kolem jen bivaky rybářů. Je to jako v pohádce. Dívám se na bójky a přemýšlím, jestli budeme úspěšní a jak přelstíme i větší obyvatele této krásné vody.

Bójky jsme večer umístili do hloubky dvou metrů, notný kus od břehu byla jen metrová mělčina a o něco hlouběji bylo až dál, směrem ke korytu.

Pevně věřím, že nějaké šupináče ulovíme. Vzhledem ke krásným letním dnům, které nás podle předpovědi čekají, se nebudou jezdit kapři vyhřívat na mělčinu až k nám a svou rybí kuchyni si asi umístí spíš na hloubku k hrázi. Doufám, že se ve svých úvahách nepletu. Už včera večer se táta s tímto revírem přivítal třemi krásnými úlovky.

Náš závod začal. Zakrmili jsme a záhy se dostavily první záběry. Kapři z malé hloubky se bili jako lvi, ve vodě metali kotrmelce a svou šupinatou kůži neprodávali lacino. Ještě na podložce ukazovali, v jak dobré kondici jsou.

Šupinatí protivníci asi chtěli začít ten náš člověčí rybářský souboj pěkně spravedlivě, protože do večera se každý závodník dočkal svého úlovku. A brácha v záběrech přímo exceloval. Když ráno vytáhl svého prvního kapra na nebodovaný prut, všichni kolem se jen uculovali, že je to hold smůla. Jenže pak Pavlovi přišel na ten samý prut druhý kapr. A přišel i třetí…

Na konci prvního dne závodů jsme všichni měli minimálně jednu, někdo dokonce dvě i tři krásné ryby. Jen Pavel jich měl pět! A bod ani jediný! Vypadalo to, že trofej pro největšího smolaře si coby rodina povezeme domů my.

Druhá noc

Kapři brali v prohřáté vodě kupodivu jen přes den. I v té teplé vodě jim ale bylo určitě mnohem lépe než lidem na břehu. Začali jsme chápat, proč tomuto místu místní říkají Sahara. Sluníčko nad našimi hlavami se činilo. Prostě – Sahara jako vyšitá.

Navzdory příšernému horku kapří záběry neustávaly, někdy přicházely i dva zároveň. A chodily nejvíc Pavlovi, takže se náš včerejší smolař začal pomalu a po kouskách dotahovat na vedoucího Libora.

„Nedám svou kůži zadarmo!“ pokřikoval od stojanu na Pavla Libor a vymýšlel fígle, jak šupináče ještě více nalákat ke svým nástrahám.

V sobotu večer získal Pavel na Libora náskok a se spokojeným úsměvem odkráčel do bivaku. Vedení o fous, tedy o kapra, si udržel až do konce klání. A trofej byla naše!

Pavel se z role smolaře převtělil do klikaře. Zlatou sošku pro vítěze budeme teď celý rok bedlivě opatrovat.

Báječný rybářský víkend okořeněný kamarádským pošťuchováním a dobrou náladou, krásné bojovné úlovky místních kapřích krasavců a poznání nového, opravdu nádherného revíru… To všechno nám přinesl Liborův bezvadný nápad a dny strávené na Sahaře.

Napsat komentář