V Čechách a na Moravě dochází k prudkému úbytku populací pstruha i lipana. To je známo. Potočák potřebuje dostatek vody, vhodné stanoviště, vhodná místa ke tření a potravu. Pokud něco z toho chybí, chybí i on.

Text: Zdeněk Matuška foto: autor, Ivo Novák

U lipana v podstatě to stejné. Když nemá hlubší proudy, rozlitiny, dostatek potravy a pískové trdliště, tak nebude. Následující body a jejich kombinace jsou podle mě ty, které populace lososovitých ryb ovlivňují.

Bagr

Za ním je betonářská a kamenolomová lobby. Čím víc betonu a kamenů do potoka přijde, tím bude líp, nejlépe s podporou dotací z EU a se zaklínadlem, že jde o protipovodňové opatření. A tak v místech, kde se vytvoří nějaká nádrž nebo tůňka s vodou nad kolena, správce toku provede opravu, tedy zaveze materiál a vydláždí většinou tak, aby kamení trčelo z vody.

Anebo vše zaleje betonem. Místo budování prahů a jiných vhodných objektů pro život ryb se pak vytvářejí skluzy, pod nimiž voda není a nad nimi stojí. A při letních nízkých stavech se pak voda prohřívá, neprokysličí se, skluzem jen líně proteče.

Podobně opravené – zničené vydlážděné toky se pak zanášejí bahnem, které zarůstá vegetací. No a po několika letech opět přijedou další bagry, bahno se nechá „odborně“ rozplavat vodou a vše se opakuje. Přitom by stačilo, aby dno stavaři nedláždili, potok si udělá koryto sám a nebude se takto zanášet a zarůstat. A nebude zapotřebí pořád dokola zasahovat!

V minulosti na tocích, kapilárách i menších revírech byly postaveny prahy nebo haťované splávky nadšenými rybáři. Pod nimi pak byla voda a žily tam i ryby
– a kolik! V zátočinách pod kořeny stromů byly hluboké tůně, potoky nebyly zabahněné a ani zarostlé. Ve studnách byla voda!

Dnes jsou z těchto potoků trávou zarostlé a zabahněné stoky, břehy jsou z lomového kamene nebo betonu a dno je zavezeno a vydlážděno přes celou šíři koryta, čímž je tok od okolí odstřižen – a proto se voda nedostává do okolní krajiny a studny vysychají.

Místo většího množství splávků jsou vybudovány dlouhé skluzy z lomového kamene, zalitého do betonu s kynetkou. Kde ale ten pstruh pak má žít, když mu v létě trčí z vody hřbet, nemá co žrát a ani se kam schovat?

Pokud se už po regulaci vytvoří nějaké hlubší místo a rybáři vysadí plůdek, pak tam desetkrát za rok zavítá volavka, sezobne těch deset pstroužků a letí o dům dál. Pak tam přijde lovící četa s agregátem a rybáři zjistí, že tam, kde ještě před rokem žily dva tisíce jednoletých a dvouletých ryb, jich odchytí kupříkladu osmnáct.

Podobných potoků na Valašsku je už drtivá většina. Argumenty pak na schůzkách s projektanty, zástupci Lesů ČR a dalších zástupců zní, že to jinak nejde. Vývařiště pod splavem prostě být nemůže, protože by ho větší voda rozebrala, že si pstruh za kamenem postojí, že přece mají pod skluzem projektovanou tůňku.

Jenže pstruh se potřebuje schovat pod břeh mezi kořeny stromů, které tam ale už nejsou. Stromy a keře totiž na kamenech nerostou a pstruh kameny a beton nežere. A že tuto regulaci nevezme velká voda? To už nám, rybářům a rybám to bude šumafuk, protože tam i přes další vysazování poteče mrtvá voda. 

Jak bychom si tu regulaci představovali?

Když už se tedy musí opravovat, tak by bylo zapotřebí břehy z lomového kamene nerovnat do roviny jako dlažbu, ale na úrovni hladiny systémem cik cak a větší kameny nechat trčet do toku, pěkně s mezerami. Také nedláždit dna řečišť lomovým kamenem. A už vůbec nic neprolévat betonem!

Pokud budou budovány splávky, stavět dřevěné haťované a s dřevěnými rošty ve dně. Nebo obyčejné prahy bez lomového kamene! A ne betonové vany a nefunkční skluzy. Ve vývařištích ponechat sloupec vody cca 0,5 m – i více. Při regulacích ponechávat staré pařezy stromů, okolo nichž se dříve vytvořila tůň. A podobné tůně bez dalších zásahů zanechat a nezavážet je! V řečištích by měl sem tam zůstat nějaký osamělý kámen. Nebo mrtvé dřevo. Podobných opatření vyjmenuji klidně ještě spoustu. A při projednávání projektů by pak měli být rybáři neoblomní tak, jako jsou ochránci přírody a stavby, do nichž projektant nezanese naše připomínky, a akci tvrdě blokovat.

Počasí

Jsou povodně, jsou sucha. Počasí neporučíš. Naše generace se dostala do období, které rybám příliš nesvědčí, nastala suchá léta i suché zimy, bleskové povodně. V regulovaných tocích pak není voda, toky nejsou ani kryty porostem, který je zlikvidován ve jménu záchrany majetku.

Na namočený lomový kámen celý den praží slunce, rozpálený kámen nasává vodu a ta pak před očima mizí.  Navíc je pomalu u každého domku a zahrádky v potoku čerpadlo pro zalévání zahrad atd. Velmi pravděpodobně bez povolení OÚ. Počasí se ovlivnit nedá, ale čerpadla? Ta ano! I to by mělo patřit k povinnostem rybářské stráže. Nemáš povolení? Tak bude zle. Kamarád, nekamarád.

Predátoři

Na moravských pstruhových tocích většinou řádí vydra říční, volavka popelavá a čáp černý. V Čechách i norek americký a na větších tocích kormorán velký.

V posledních letech především vydra drancuje ryby i raky, ať už v kapilárách, revírech, popřípadě i v soukromých vodách. Zde problém vězí v neomezené ochraně tohoto druhu i přesto, že stavy vrcholného predátora dávno nejsou na hranici ohrožení, jak tvrdí ochranáři a tvrdit budou, myslím, i za 100 let. Mám za to, že všechny pstroužky v potoce a ani další ryby z rybníku nesežere jedna vydří rodinka na povodí, protože koho se zeptám, každý začne větou: „Vydra mi zase vybrala celý rybník. I velké kapry! Dokonce mi pokousala i jesetera. “

Je to normální, kolegové? Pokud ochranáři chtějí dále takovou ochranu vyder, volavek a chtějí v přírodě co největší počet těchto zvířat, nejsme proti, ale nechť se zasadí také o to, aby tato zvířata měla co žrát, aby se tedy vodní toky proměnily do původních podob.

Do stavů, kde je úkryt vedle úkrytu, břehy jsou porostlé stromy, toky zdobí meandry, tůně. Pokud nechtějí přistoupit na regulaci stavů chráněných zvířat, jiné východisko není. Takto jsou rybáři jen jakýmisi krmiči.

Ekologické vodní elektrárny

Co si budeme povídat, přátelé, rozkolísané průtoky nad a především pod takovou elektrárnou nesvědčí ani rybám, ani bezobratlým, potravě potočáků, lipanů a dalších ryb. Voda se v suchých obdobích rychle prohřívá, nedostatečně se prokysličuje, většina vody pak teče kanály mimo vlastní tok či koryto, kde neteče vůbec.

Lososovité ryby jsou ve stresu, často hynou. Východiskem je zrušení elektráren na tocích, které nemají takovou kapacitu vody – celoroční průtoky, aby nedocházelo k devastaci života. Vždyť jde jen o kšeft a prospěch jednotlivce!

Další faktory

Samozřejmě škodí i přílišné vysazování pstruha duhového, sivena amerického, také vysazování potočáka z farmových chovů. Kolik financí mizí v chovu duháka a sivena?  A to jen proto, že potočák a lipan ve vodě už skoro není a rybáři si za své peníze chtějí dobře zachytat a nějakou tu rybu si i odnést. Je to pochopitelné. Nebylo by však lepší tyto jistě nemalé peníze investovat do chovu, dnes už vlastně záchrany původního potočáka a lipana?

Dalším problémem jsou vybudované čističky odpadních vod, protože (paradoxně) špinavá voda je v potrubí, ale tím tahle voda chybí v toku a když se do něj vrátí, tak je sterilní, bez živin, tolik potřebných pro bezobratlé a ryby pak nemají co žrát.

Rybářský tlak má také velký vliv, kvalitní vybavení dělá svoje. Pro některé rybáře jsou největším vynálezem mrazáky, co si budeme namlouvat. Plný mrazák pstruhů a lipanů je asi lepší než prázdný mrazák. Za leccos může i internet. Když do éteru pustíte zprávu, že tam a onde je to skvělé, spustíte nejprve motory aut a posléze i rachot u vody.

S názory, které jsem vám předestřel, se jistě dá polemizovat. Ale fakt, že potočáci a lipani mizí, se okecat nedá. Oba druhy jsou v kritické situaci a mělo by se pro ně dělat daleko více.

Napsat komentář