Hlavním důvodem je, že v Norsku vlastně ani žádný konec sezony neexistuje. V půlce října začnou do středního Norska najíždět sledi a v severním Norsku se začne u pobřeží objevovat plůdek tresky jednoskvrnné. Ten způsobí, že k pobřeží najedou velké ryby.

Text: Michal Simčo, foto: autor

Dalším důvodem pro nevšední zážitky může být i minimální rybářský tlak. Moc rybářů v Norsku na podzim nepotkáte. Povím vám, jak se dařilo nám.

Můžeme doplatit na počasí
Vyzkoušet chytání v Norsku na konci podzimu, tedy při prvních sněhových přeháňkách, jsem chtěl už dávno. Od místních mořských vlků jsem zkoušel vyzvídat, ale marně. Nikdo nic konkrétního nevěděl. Když jsem se ptal kamaráda Oernulfa, jaké ryby můžeme očekávat, odpověděl: „Nevím. Přijeď a uvidíš. Určitě budeš první sportovní rybář, který tady něco takového zkusí. Víš, pro Švédy tady končí sezona v půlce srpna.“

Letadlem nebo autem?
Výpravu jsme naplánovali na přelom září a října. Potěšilo mě, že jsem si pobyt na ostrově nemusel rezervovat rok dopředu, jak to bývá v letních měsících. Stačilo tam zavolat týden před odjezdem. Nakonec jsem musel náš start ještě o dva dny posunout a nezbývalo, než si koupit letenky a na ostrov odletět. Kamarádi tedy jeli v původním termínu autem, já a Olda jsme letěli. Byla to moje první letecká výprava za rybami do Norska. Mohu říct, že jsem se těšil, jak rychle budu na druhém konci Evropy. Vybavení mi vezli kamarádi, takže jsem měl s sebou jen příruční zavazadlo.

Let do těchto končin je velmi komplikovaný. Během jediného dne to nestihnete. Třikrát přestupujete. Nejdříve letíte z Prahy do Osla. Tam jsme čekali dvě hodiny na linku do Tromsø . Na místě jsme byli až před osmou večer a přespali v hotelu. Ráno kolem šesté nám letělo letadlo do Hasviku, takže už za půl hodinky jsme byli na ostrově Soroya.

Moře plné vln
Zamířili jsme na chatu a začali s přípravami na rybolov. Kluci už byli na rybách včera a jejich zprávy nebyly nijak optimistické. Dost foukalo a dalo se chytat jen kilometr před Hasvikem, což je málo. Chytili jen pár tresek v délce kolem osmdesáti čísel; na tuto oblast žádný zázrak.

Po snídani jsme vyrazili do Vaaganu, kde jsme měli ukotvené dvě hliníkové lodě. Moře bylo rozhoupané, se začínajícím odlivem se na něm dělaly čtyřmetrové vlny.

Po dvou hodinách máme asi padesát kilogramů ryb
Plul jsem velice pomalu a rozvážně. Tak na čtvrt plynu. Echolot ukazoval ryby prakticky hned za přístavem. Nějak to asi blbne, pomyslel jsem si. Po příjezdu na místo jsem zkontroloval sondu, jestli má správný úhel a není zarostlá korálem nebo řasou. Vše bylo v pořádku. Ještě jsem projel menu, ale bylo bez chyby.

„To přece není možné, aby zde byla stejná hejna ryb jako v létě!“ povídám. To už se ale můj  pilker řítil do osmdesátimetrové hloubky. Jakmile dosedl, dvakrát jsem ho pozvedl. A záběr! Ryba není nejmenší. Vylovuji metrovou tresku obecnou. Můj kolega je na tom podobně a vytahuje kelera v délce asi 80 cm.

Znovu spouštíme nástrahy a situace se opakuje. Tentokrát na háčku uvízly tresky jednoskvrnné. Po dvou hodinách lovu máme asi padesát kilo ryb. Kontroluji GPS, směr našeho driftu je správný. Chytáme dál. Ještě nikdy jsem nezažil, abychom driftovali nějakých pět hodin bez popojíždění. Tady byly ryby pořád pod námi. Najednou se hlásí vysílačkou kolegové z druhé lodi: „Máme toho dost, jedeme do přístavu ryby zpracovat a očistit.“

Napsat komentář