Člověk začal již před tisíciletími v různých částech Země chovat některé druhy živočichů. Většinou proto, aby z nich měl větší užitek, jiné jen pro potěšení. Oba tyto principy se uplatnily i v případě domestikace ryb. Občas ale docházelo a stále dochází k opačnému procesu, když zdomácnělá zvířata utečou z chovu a vrátí se k divokému způsobu života. Odborníci populace zdivočelých živočichů označují jako ferální formy.

text: Jozef Májsky foto: autor

Tak jak domestikace nedosáhla u všech chovaných zvířat stejné úrovně (stačí porovnat třeba ratlíka s polodivokým sobem Laponců), rovněž i stupeň zdivočení může být různý. A to i v rámci jednoho druhu.

Roli zde hrají jak časový horizont a lokální podmínky, tak i genetická výbava konkrétního plemene (stupeň prošlechtění) a další faktory. Příkladem dávno zdivočelých zvířat je australský pes dingo nebo i u nás žijící muflon – jeho předkem byla ovce urial.

Tyto starobylé ferální formy většinou už považujeme za samostatné druhy. Naopak mezi uprchlíky, kterým zachutnala svoboda jen nedávno, patří třeba američtí mustangové nebo v Austrálii zdivočelí dromedáři. Proces zdivočení se může u jednotlivých domácích zvířat opakovat i vícekrát. Jako příklad může posloužit velice rozšířený holub domácí, jehož předkem byl holub skalní. Jeho zdivočelé populace nacházíme v různých koutech světa.

Od ptáků a savců pojďme k rybám

Rybáři si běžně příliš neuvědomují, že kapr, který žije v našich rybnících, ale i ve volných vodách, je vlastně domestikovaný kapr sazan z povodí Dunaje. Vysokotělá plemena se od divokého předka s torpédovitým tvarem těla výrazně liší. To, že má staletí šlechtěný český kapr zřejmě nějaké geny od asijských příbuzných teď ponechme stranou.

Osobně mi trochu vadí běžně užívané označení tohoto hospodářského zvířete – kapr obecný. Toto pojmenování by měl mít spíš původní druh, zatímco chovanému kapru by lépe přistalo druhové jméno „rybniční“.

Tak ho vlastně nedávno překřtili slovenští ichtyologové a myslím si, že celkem oprávněně. Protože kapr se u nás po celé generace rozmnožuje umělým způsobem, mnozí rybáři se mohou domnívat, že bez lidské péče by v našich vodách nepřežil. Je to ovšem mylná úvaha, protože tento fytofilní druh se dokáže vytřít i ve volných vodách a vytvořit zde životaschopné populace.

Samozřejmě, že zde přežije zanedbatelné procento plůdku, ale pro zachování rodu to obyčejně stačí. Svědky bouřlivého tření kaprů v mělkých prohřátých stojatých vodách i v pobřežní vegetaci řek bylo určitě mnoho rybářů.

Už jako kluci jsme s napětím sledovali svatební reje kaprů a pak o několik týdnů po opadnutí vody jsme ze zaplavených mokřadních luk zachraňovali malé zlatavé kapříky, o jejichž existenci rybáři vůbec netušili. Tuto násadu 0+ jsme pouštěli do nejbližšího mrtvého ramene řeky. Kdo by pochyboval o tom, že se v našich podmínkách může domestikovaný kapr adaptovat na některé volné vody, běžně se zde rozmnožovat a vytvořit životaschopné populace (naturalizace), toho snad mohou přesvědčit ferální formy kapra jinde ve světě, třeba v Americe nebo v Austrálii.

Zde se zdivočelým kaprům daří místy až nadmíru, proto se tento rybí imigrant ocitl na černé listině druhů, které je nutné likvidovat. Tamní rybáři nesmí uloveného kapra pustit zpět do vody, jinak jim hrozí přísná sankce. Podobně jako u jiných zdivočelých zvířat, stejně tak i u kapra se po několika generacích ferální formy čím dál tím víc podobají svým divokým předkům. Jde tedy o šupináče s nižším tělem, i když ne tak protáhlým, jako u sazana.

Více masa, méně práce

K domestikaci kapra naše předky vedla snaha získat s menší námahou více kvalitního rybího masa. To je zřejmé. Až později na Dálném východě začali tamní chovatelé se šlechtěním okrasných kaprů koi.

Zde je třeba hledat i kořeny zájmu o chov výlučně okrasné „zlaté rybky“. Čínští chovatelé se nespokojili s výběrem jedinců karasa stříbřitého (jde o poddruh Carassius auratus auratus) s nejvíce zlatými šupinami, ale postupně vyšlechtili až monstrózní závojové formy zlaté rybky s různě prodlouženými ploutvemi, deformovaným tělem, hlavou a jinými podivnostmi.

Barevné závojnatky patří už pěknou řádku let k oblíbeným chovancům rovněž v Evropě a samozřejmě i u nás. Protože i šlechtění karasi jsou v dospělosti dosti velcí, přerostlým miláčkům dají někteří akvaristé z času na čas svobodu a vypustí závojnatky do volné přírody. Na mnoha lokalitách se dokáží přizpůsobit i tvrdším podmínkám, přičemž se mohou křížit s běžně rozšířeným karasem stříbřitým (C. auratus gibelio).

V přírodě rybář a ani ichtyolog téměř nikdy nedokáže rozpoznat, jestli se na dané lokalitě vyskytuje geneticky čistý původní karas stříbřitý nebo kříženec se „zlatou rybkou“, či dokonce čistá ferální forma poddruhu pocházejícího z chovu – akvária nebo zahradního jezírka. Pouze genetická analýza v evropských vodách plujících karasů stříbřitých může odhalit, do jaké míry se jedná o čisté poddruhy (druhy).

S ferálními populacemi tohoto karasa se nejspíš můžeme setkat v izolovaných stojatých vodách zkrášlujících naše města. Opakovaně jsem viděl plavat šlechtěné karasy společně s barevnými kapry i v několika vodních nádržích, proto si myslím, že čisté ferální formy nebo kříženci dvou poddruhů karasa stříbřitého budou hojnější, než si myslíme. V případě tohoto již staletí chovaného druhu nelze kvantifikovat, jaký podíl na jeho zdivočení mají akvaristé, jisté ale je, že mají na svědomí vznik ferálních forem u některých živorodek pocházejících z Latinské Ameriky.

Nejenom v jižní Evropě, ale i v termálních a oteplených vodách elektráren nebo jiných podobných podniků lze najít ferální populace gupky. Rychle se množící zdivočelé živorodky duhové se zde velice rychle „promění“ z dlouhoploutvých chovatelských forem v původní paví očka, která byla běžná v akváriích někdy počátkem minulého století.

Sázení na akvarijní rybku

Podstatně vzácnější je výskyt ferálních forem další často chované živorodky – mečovky zelené. Pokud bychom zamířili do tropické Asie, je pravděpodobné, že bychom zde (hlavně v okolí farem akvarijních rybek) našli ferální formy některých dalších tradičně chovaných a šlechtěných druhů, třeba bojovnice pestré. Tuto labyrintku zde chovají a šlechtí již odedávna pro oblíbené souboje samečků. Při riskantním sázení na šampióna mohou místní hazardní hráči získat horentní sumy, ale občas prohrát i celý majetek!

Domestikace není trvalá

Na závěr tedy ještě jednou zdůrazním, že domestikace různých živočichů nemusí představovat vždy nevratný proces. V celosvětovém měřítku je na rozdíl od vyšších obratlovců počet domestikovaných ryb neporovnatelně menší. V našich podmínkách lze kromě kapra a „zlaté rybky“ mezi domestikovaná zvířata zařadit i farmového pstruha duhového. Tento rybí brojler se ale zatím nedokázal přizpůsobit našim volným vodám. Kdyby se tak stalo, vlastně by nešlo o naturalizaci severoamerického pstruha duhového, ale o adaptaci zdivočelé – ferální formy duháka na středoevropské podmínky.

Napsat komentář