Tření ryb, hlavně skupinové, zajímalo naše předky odjakživa. Důvod byl většinou prostý – snadné získání úlovku, protože láskou omámené ryby lze mnohdy na trdlišti chytat i holýma rukama.

Text: Jozef Májsky foto: autor

V pubertálním věku v nás nejednou vítězily prastaré pudy nad rybářskými předpisy. V šedesátých letech minulého století nebylo ničím neobvyklým, když jsme si v dubnu a květnu odnášeli domů na vrbové houžvi nějakého kapříka nebo pár ostroretek, jimž jsme překazili plození potomstva.

Samozřejmě, že se o našich pytláckých akcích nesměli dovědět rybáři. Protože jsme tehdy měli moře času a u vody trávili každou volnou chvilku, obyčejně nám hromadné tření kaprovitých ryb neuniklo. Vystopovat jejich trdliště pro nás nebyl problém, znali jsme dobře nejenom všechny vody v okolí, ale i biologii většiny rybích druhů.

Z dnešního pohledu je mi na trdlištích kameny ubitých ostroretek líto, ztráta pár desítek ryb ovšem neměla na jejich populace žádný vliv. Ty na některých lokalitách výrazným způsobem decimovaly spíš havárie, které dokázaly kompletně vyhubit život na dlouhých úsecích řek.

Stál jsem na mělčině fascinován neustálým rejděním ryb

Když se v dnešní době toulám kolem vody a na svatební reje ryb natrefím spíš náhodně, mrzí mě, že jsem jako kluk nemohl tyto úchvatné scény nafotit nebo nafilmovat.

Přiznám se, že akční scény při tření zmiňovaných ostroretek, ale i kaprů, cejnů nebo drobných ouklejí, velice obtížně zvládají i dnešní digitální fotoaparáty, s flexaretou by to tehdy bylo téměř nemožné. Na začátku letošního dubna jsem při kontrole proudného úseku řeky narazil na trdliště ostroretek.

Jednalo se o podobný brodový úsek, jaký jsem si pamatoval z mládí, s vodou hlubokou asi po kolena a dnem pokrytým menšími oblázky i většími valouny. Stál jsem na mělčině fascinován neustálým rejděním ryb, které za vydatného šplouchání popojížděly proti proudu, aby vyhledaly nejvhodnější kolébku pro své potomstvo.

Místy nastal větší závar, když samci oblehli samici, nad hladinu se ale ryby moc nevynořovaly, takže nějaké zvlášť zdařilé obrázky jsem nepořídil. I tak jsem odcházel od vody plný dojmů z retro zážitku, který mi poskytlo hejno ostroretek.

Kapr to má těžší

Podle relativně stabilních populací ostroretek se lze domnívat, že jejich tření bývá ve většině našich řek úspěšné. Nelze to ale říct v případě naší nejznámější ryby. Vysazení kapři totiž nemají k dispozici optimální trdliště – zaplavené louky – proto se vytřou na různou vodní vegetaci i v silně eutrofizované, zakalené stojaté vodě, kde se pouze z malého procenta oplozených jiker vylíhne životaschopné potomstvo.

Kdybychom na těchto lokalitách udělali v létě nebo na podzim ichtyologický průzkum, možná bychom zaregistrovali pár malých kapříků, výsledek by ale byl spíš nulový. Musím ale konstatovat, že jsem asi třikrát zaznamenal i úspěšnou reprodukci kapra po spontánním výtěru v záplavovém území.

Podstatně lépe je na tom cejn, který je dobře přizpůsoben zarostlým stojatým vodám. V každém případě pozorovat svatební rej kaprů nebo cejnů honících se mělkou vodou, často v porostech orobince, rákosu nebo stulíků, potěší srdce rybáře i laika.

Letos jsem narazil den před prvním májem na trdliště několika kapřích dorostenců (10 – 15 ryb) ve stulíkovém porostu. V důsledku srážkově podprůměrnému jaru rostly stulíky v menší tůni asi ve dvaceticentimetrové vodě, proto když mezi ně zajížděli kapři, trčela jim někdy nad hladinu i půlka těla.

Ihned se mi vybavily situace zpřed půlstoletí, kdy jsme šupináče chytali v mělké vodě vsedě a pouze rukama. Domnívám se, že kapřího potomstva se zde v suboptimálních podmínkách nedočkáme. Kromě toho si myslím, že ve zdravém přírodním ekosystému by se tak mladé ryby asi ještě vůbec netřely.

Věřím, že hry lásky šplouchavé udělaly na jaře radost nám všem, kteří máme šupinatou chásku v našich tekoucích i stojatých vodách rádi.

Napsat komentář