Každý rybář ví, jak je kvalitní trojháček užitečný. Někdy je však jeho užitečnost zastíněna zlomyslností, kterou mnozí z vás už dobře znají.

Text: Milan Janoušek

Při své první rybářské výpravě jsem si v Norsku koupil některé nástrahy i několik trojháčků z kvalitní švédské oceli. Jejich kvalitu jsem měl možnost později velmi ocenit.

V Norsku se švédskou ocelí

První nepříjemnost mě potkala, když jsme se s kolegy vraceli z lovu. Umíte si představit, jak to na takové lodi asi vypadá. A tak jsem chlapce upozornil, aby pruty vyzdobené pilkery uložili na špici člunu vedle sebe, abychom při vykládce vše nezamotali. Konečně jsme přistáli u mola, někteří z nás vystoupili na břeh a já se uvolil k tomu, že jim budu podávat úlovky a náčiní.

Bedny s rybami byly už na břehu, a tak jsem se chopil prutů. A ejhle! Kamarádi odkládku prutů odflákli. Nastala nejen motanice, ale jeden trojháček přikoval můj palec k prutu, který byl důkladně propojený s dalšími pěti.

Jauvajs! Syčel jsem bolestí a nadával. Nejprve jsme museli vymotat prut, potom od něj odpojit palec a pak hurá do kempu, kde měl správce kleštičky. Jako na potvoru ale tento nástroj pocházel odkudsi z Asie, takže na švédskou ocel nestačil.

Nakonec někdo ale správné švédské kleštičky našel a operace skončila. Dotyčný (už jenom) dvojháček jsem si ponechal na památku.

Léto, ÚN Hněvkovice

S kamarádem Oldou se pokoušíme ulovit vousáče. Nástrahou byl cejn na návazci s jedním jednoháčkem a podržte se, se dvěma trojháčky, přesněji jedním švédským trojháčkem a jedním dvojháčkem.

Proč jsem použil už jednou použitý dvojháček? Nevím. Tři dny se koupají naše nástrahy, pak už se koupeme i my, ale sumci náš útok přežili bez ztráty kytičky. Poslední ráno balíme, a tak polomrtvého cejna vytahuji z vody. Jelikož je mi líto i polomrtvých tvorů, snažím se cejna uchopit do ruky, abych jej zbavil okovů. A prásk!

Ta potvora se buď přetvařovala, nebo sebrala poslední ze svých sil, mrskla sebou a už mi visela za dvojháček na palci.

Panebože, to byl mazec! Když to Olda spatřil, málem omdlel. Po mé brutální a vzteklé reakci přinesl tábornickou sekyrku, někde vyštrachal dlažební kostku a asi po deseti bolestivých minutách jsme z dvojháčku vytvořili jednoháček, který bohužel palec neopustil.

Po nezbytné dezinfekci zbytkem zkapalněných vitamínů jsme sbalili věci a pelášili do nejbližšího šumavského městečka. V chirurgické ambulanci mé trápení ukončí, těšil jsem se. Neukončili. Měli už zavřeno. A tak jsem nadcházející večer trávil alkoholovou anestezií a ráno se znovu vydal do ordinace. Na lékařovu otázku, proč jsem se nedostavil k poskytnutí první pomoci už včera, jsem odpověděl, že jsem se o to pokusil.

Léto na Lipně a zase s Oldou

Cejn nastražený na návazci s jedním dvojháčkem, přesněji už jednoháčkem a dvěma trojháčky, jak jinak, ze švédské oceli. Proč? Tady už nehrála hlavní roli šetrnost, ale nostalgie a pověrčivost. Přece do třetice všeho dobrého!

Sluníčko zapadá a tak si říkám, že bych měl zkontrolovat nástrahu. Zvládnout to za tmy? Žádná slast. Pomalu přitáhnu cejna ke břehu, opatrně a s hadříkem v ruce ho uchopím, položím na trávu a chci rozmotat vzniklý chumel z návazcové šňůry a trojháčků.

Nevím, jestli mi brýle sjely na špičku nosu, či mě kousl do frňáku komár, ale stačila trošička nepozornosti, cejn sebou mrskl a volný jednoháček byl zase v mém palci. Když jsem volal Oldu na pomoc, myslel si, že se z něj dělám srandu.

Posléze prozřel. Po chvíli snahy polomrtvého přítele opouštím, abych zastihl lékařskou první pomoc v Horní Plané. Nyní vše klaplo. Sympatická a velmi zručná lékařka se jenom podivila, co to mám v palci za kotvu a pak bez mnou odmítnuté anestézie „háček“ z palce vykroutila. Mé vřelé poděkování odmítla s tím, že podobné šikuly tu má prý každý týden.

Epilog

Kontroluji wobblery, vyřazuji z kufříku ty malé, které nebudu potřebovat a prozatím je pokládám na podlahu kufru auta. Když vše uklidím, říkám si, že si v kufru trochu pohovím vleže. Sotva jsem ulehl, něco mě píchlo v zádech. Trojháček nebyl velký a nebyl ani ze švédské oceli , ale trčí tam, kde záda už skoro končí. Je mi jasné, že bez cizí pomoci se toho hajzlíka nezbavím. Naštěstí je nedaleko rybář.

Infarkt se o něj nepokoušel, jako o Oldu, ale bezradnost z něj přímo čišela. Nejdříve se na moji radu pokoušel trojháček uštípnout, avšak marně. Nakonec povídám: „Příteli, nejdříve vystřihněte kolečko z košile a pak ať se děje vůle boží, ale ten háček musí ven.“ A tak se také stalo.