Autor: Stanislav Kovář, foto: pixabay
Poprvé jsem to viděl při rybářských závodech na pískovně kousek za městem. Dva kamarádi se ještě před zahájením závodů vsadili u stánku s občerstvením o deset velkých rumů, že jeden z nich nejen dá rousnici do pusy, ale že ji také pozře.
Podmínkou polykajícího byl jeden velký rum předem a jeden na závěr. To proto, aby alkoholem alespoň trochu umrtvil rousnici, která se mu kroutila v ústech. Nakonec ani jeden z nich neměl ze závodů nic. Až na to, že jim bylo hrozně zle.
Jeden s jednou a druhý se dvěma rousnicemi v žaludku, které jim ochotně dodávali bavící se přihlížející rybáři (a oba posilněni dalším alkoholem), strávili zbytek dopoledne v trávě u stoky za stánkem. Alkohol a rousnice u nich po chvíli vyvolaly dávicí reflex a oni pak už jen odpočívali, nyní už s prázdnými žaludky.
Odpoledne po střídání se sice za pomoci kamarádů dostavili na svá místa, ale absťák vykonal své a tak místo toho, aby se věnovali rybolovu, spíše opět navštěvovali stánek a tak si jen umocnili opičku, o kterou se pokusili už brzo ráno.
Ryby nežerou, tak budu jíst já
Já měl v té době dva kamarády rybáře, Honzu a Rudu, kteří se téměř pokaždé o závodech oddávali podobným radovánkám. Tak například Honza! I kdyby měl obejít celé závodiště, nelenil najít kamaráda Pepíka a připravit ho o dobrou svačinku. Ta se obyčejně skládala z kusu dobrého domácího uzeného a téměř čtvrtky čerstvé veky.
K tomu si Pepík s sebou nosil i skleničku doma nakládaných sladkokyselých okurčiček. Byl známý tím, že asi tak hodinu po zahájení závodů pojednou prohlásil ke svým sousedům: „Ryby nežerou a tak budu jíst já!“ a pustil se s velkou chutí do jídla.
O jeho obžerství si povídali i vrabci na střeše a věděl to samozřejmě i Honza. Proto si musel pospíšit, aby se k Pepíkovi dostal včas. Vybaven jednou obzvláště čilou rousnicí se ho hned po ránu vyrazil hledat. Pokud Pepík zahlédl Honzu dříve, než se k němu stačil potichu přiblížit, bylo mu jasné, co ho čeká a na dálku vykřikoval: „Ne, Honzo ne, dám ti všechno, co mám, jen mi ji neukazuj.“ Myslel tím samozřejmě rousnici, ke které ani jeden z nich jako rybář neměl žádný odpor. Záleželo ale na způsobu, jakým s ní přišli do styku, a v tomto případě měl navrch Honza.
Pokud se mu ale podařilo nepozorované přiblížit za Pepíkova záda, aniž by ten cokoliv zpozoroval, zastřeným a poněkud mumlavým hlasem ho oslovil: „Ahoj Pepo, jak se máš?“
„Ale jo, dobrý,“ odpověděl Pepík. To bylo zpočátku, kdy ještě nevěděl, co ho čeká. Honza se pak rychle posadil vedle něho a s úsměvem nechal z pravého koutku úst vylézt kroutící se kousek rousnice. Tu měl podle toho, co říkal, na zahřátí pod jazykem, aby se pak na háčku lépe vyjímala. A opravdu to fungovalo! Nejenže se rousnice pak ještě dala použít jako nástraha, ale většinou znamenala pro Honzu i úlovek pěkného kapra ještě během závodů a navíc se ještě zadarmo dobře najedl!
A svačinku budeš?
Ovšem nešťastnému Pepovi každý rok tato scénka připravovala dlouhé minuty úporného zvracení u strouhy za cestou a na jídlo neměl ani pomyšlení. Honza si ještě vychutnal ten správný okamžik. Když se pak Pepa vrátil celý bledý, škodolibě se zeptal: „Nechtěl bys něco teplého ze stánku? Víš, třeba buřtíka s hořčicí?“ Pepan reagoval jen bolestivým zasténáním a hlesl, že ani náhodou a že je mu zle. „Tak to asi nebudeš jíst ani svačinku, viď?“
„Hele, Honzo, vezmi si ji a zmiz!“
Tato scénka se opakovala několik let za sebou. Je pravda, že rousnici Honza před tím, než ji vložil do úst, lehce protáhl mezi třemi prsty, aby jí zbavil slizu a nečistot, ale i tak to byla hodně silná káva.
Kam se ale Honza hrabal na Rudu! Ten sice nepřipravoval své kamarády o svačinu, ale dokázal najednou spořádat i deset rousnic za sebou a každou z nich spláchnout velkým rumem. Je zřejmé, že ti z vás, kdo povídání dočetli až sem, máte silný žaludek a myslím si, že jste dobře připraveni na všední život u vody, kde se můžete setkat i s mnohem horšími situacemi.
Diskuze k článku (0)