Přestože se rybí kosti snadno rozkládají, archeologové mají už řadu let pádné důkazy svědčící o tom, že naši předkové lovili ryby už ve starší době kamenné. Nálezy rybích kostí i loveckých bodných nástrojů (hroty oštěpů a šípů) naznačují, že člověk se dokázal aktivně zmocnit této hbité kořisti minimálně 40 tisíc let př. Kr.

text: Jozef Májský

Kdy přibližně začal vyrábět i první udice opatřené háčkem, lze jen těžko odhadnout, protože první háčky nebyly z kovu a jejich nálezy jsou velice vzácné. Jeden z nejstarších háčků se podařilo objevit před pár lety archeologům na ostrově Timor. Jedná se o háček bez protihrotu, který vybrousily lidské ruce z lastury měkkýše.

pytlácká výzbroj
Háček i „pletenka“ afrických rybářů vlastní výroby. Foto: Jozef Májský

Pradávní rybáři se zde v Pacifiku, stejně jako i dnes, věnovali mořskému rybolovu. Určitě ale tuto dovednost znali i lidé žijící na březích sladkých vod – řek a jezer. I zde jim k výrobě rybářských háčků posloužil materiál organického původu – kosti a parohy zvířat, popřípadě tvrdé dřevo, nezřídka části dřevin s ostrými trny.

Archeologové vzácně objevili i háček vyrobený z kamene, příliš se ale neosvědčil. Je téměř neuvěřitelné, že znalost zhotovit si rybářský háček prakticky až těsně před lovem z toho, co nám nabízí příroda, nezanikla někde v hlubinách času, ale zachovala se do zcela nedávné doby.

Pytlačka z trní

Pravzorem nebo předchůdcem typického háčku byl krátký kolík (kost). Byl zahrocený na obou koncích, ve středu přivázaný na provaz a opatřený nástrahou. Když ryba nástrahu sežrala, škubnutím se kolík vzpříčil a zabodnul do jejího jícnu nebo žaludku. Rybu pak lovec vytáhl na břeh.

Tímto primitivním způsobem byly ryby lovené ještě v 19. století například v některých oblastech Bulharska. Rybáři dřevěné háčky přezdívali jako „trnce“. Počátkem 20. století si podobným způsobem dokázali poradit i rybáři (spíš pytláci) na Slovensku, kteří využívali větvičku z hlohu nebo trnky. Olámali z ní trny a ponechali pouze jeden, který svíral s větvičkou ostrý úhel.

„Dřevěnou udicí“ s nastraženou sarančí nebo červem chytali ani ne před sto lety ryby například v řece Nitře u Bojnic pastýři nebo mlynář v Muránské Lhotě. Větvičku s ostrým trnem označují někteří autoři i jako „cikánskou udici“, z čeho lze usoudit, že s ní rybařili i Romové.

Domnívám se, že háček z čerstvě uříznuté větvičky si dokáže uchovat jistou pružnost omezenou dobu, po vyschnutí se stane křehkým a je potřebné vzít do ruky nůž, najít vhodnou větvičku a vyřezat si háček nový.

Hej, Slované, jdeme na ryby

Podle historických zpráv i archeologických nálezů znali lov pomocí udice všichni Slované a rybolov (rybálka) se u nich stále těší značné oblibě. Všeslovanský výraz „uda“, „udica“ pochází ze staroslovanského „ada“, „adica“.

mořský rybolov
Při mořském rybolovu pomocí „kombajnu“ se na kvalitu háčků moc nehledí. Foto: Jozef Májský

Rusové mají od slova udice odvozeno i sloveso „udiť“. Když řeknou, že jdou „udiť rýbu“, neznamená to, že už mají úlovek a jdou jej udit, ale zatím pouze vyráží s udicí chytat.

Abychom si ale nemyslili, že třeba obyvatelé Velké Moravy měli pouze „dřevěné udice“. Prakticky na všech lokalitách ležících v blízkosti řeky Moravy nebo přítocích byly nalezeny železné háčky, ojediněle i bronzové (Mikulčice, Devín). Lze předpokládat, že podobně vybaveni byli i rybáři v Čechách a na Slovensku – zde byly nalezeny železné udice třeba u Michalovců (Blatné Remety).

Role vesnických kovářů

V dalších staletích, přes celý středověk až téměř po 20. století, byla výroba profesionálních rybářských háčků a háků (na sumce a vyzy) v rukou vesnických kovářů. Zpočátku neměly protihrot, později je výrobci opatřili „jazýčkem“, aby se ryba snadno nevysmekla.

úlovek
Kvalitní materiál zaručuje i u malých háčků značnou pevnost i pružnost. Foto: Jozef Májský

Například v ruském Grodně mezi devíti háčky z 11. – 13. století měly čtyři protihrot, pět ne. Je zajímavé, že už tyto středověké háčky měly ramínko ukončeno buď očkem, dírkou, nebo bylo rovné, někdy s vroubky pro bezpečnější přivázání šňůry. Když si pak prostý sedlák nebo poddaný vyrobil háček z menšího hřebíku, zřejmě mu ponechal i hlavičku.

Později, kdy se stal běžněji dostupným ocelový drát, posloužil rovněž na výrobu rybářských háčků. Šikovní lovci dravých ryb si dokázali zhotovit i dvojháčky a trojháčky, přičemž jednotlivé díly byly svázány. Je třeba ale říct, že lov ryb pomocí udice byl až téměř do 20. století v našich zemích rozšířený poměrně málo a prostý lid dával přednost jiným, zřejmě efektivnějším způsobům lovu.

Miliony háčků a síla trávicích šťáv

Průmyslově vyráběné rybářské háčky se staly běžnou součástí rybářské výbavy našich rybářů někdy na přelomu 19. a 20. století. Z tohoto pohledu si lze jen stěží představit, jak muselo být nesnadné vyrobit v 17. století větší počet umělých mušek – už tehdy je Angličané dělili na bezkřídlé a s křídly!

zraněná ryba
Síla trávících šťáv ryb se přeceňuje, pak mohou po spolknutí háčku dopadnout takto. Foto: Jozef Májský

V dnešní době se roční produkce rybářských háčků pohybuje v milionech, jejich kvalita je ale rozdílná. Právě vysoká kvalita háčků vyrobených nejmodernějšími technologiemi umožnila jejich miniaturizaci, přičemž mnohé vydrží větší zátěž než větší, ale nekvalitní háčky.

Stále ještě ale existují na naší planetě končiny, kde háčky představují vzácné zboží, kterým si lze získat přízeň domorodců. Mnozí z nich si dokáží i ve 21. století vyrobit z různých kovových předmětů rybářské háčky, které jim poslouží při rybolovu stejně dobře jako naše nejmodernější výrobky.

Z krátkého pohledu do minulosti rybářských háčků vyplývá, že některé byly opatřeny protihrotem, jiné nikoli. Důvody byly jiné než v dnešní době, kdy nelze jednoznačně rozhodnout, který model je pro ryby „přátelštější“. Pro objektivní zhodnocení problematiky by bylo potřebné uskutečnit podrobné exaktní pokusy, které zatím chybí.

historie rybolovu
Zleva: fiktivní předchůdce háčků – dřevěný kolík, háček z kosti nebo parohu, dva železné háčky z Mikulčic a podobný velkomoravský háček z Devína.

Ohledně háčků totiž kolují různé bajky a polopravdy. Třeba o síle trávících šťáv, které během krátké doby dokáží rozpustit pozřený háček. Snad by to bylo možné, kdyby byl háček vyrobený z nějaké lehce korodující slitiny, a ne s nejkvalitnější oceli se speciální povrchovou úpravou.

Na závěr musím konstatovat, že jsem zatím nesplnil závazek, který jsem si dal. Totiž že bych si rád vyzkoušel v praxi „dřevěnou udici“ podle vzoru našich předků. Až se mi to povede, rád vás o tom budu informovat.

Napsat komentář