Začátek nového roku býval v minulosti časem k odpočinku pro ryby i rybáře. Silný mráz uzavřel ledovým krunýřem hladiny rybníků, jezer a velmi často i řek. Lov na dírkách nepřicházel v úvahu a neměli jsme ani tušení, že některé ryby mají v takových podmínkách chuť žrát.

Text: Zdeněk Hofman, kresby: autor, foto: Lenka Hofmanová

Zimní měsíce patřily údržbě a opravám rybářského náčiní. Očka prutů byla připevněna nití a často se musela znovu přemotat a přelakovat bezbarvým lakem. Smekací navijáky vyžadovaly důkladné promazání všech třecích částí. K další důležité činnosti během zimy patřila výroba nejrůznější rybí bižuterie, protože rybářský trh byl mizerně zásobován.

K rybařině neodmyslitelně patřilo kutilství

Každý rybář si vyráběl vlastní splávky z husích brků, korkových špuntů nebo balsového dřeva. Čihátka, kterým neřekl nikdo jinak než policajti, získávaly svoji podobu kupříkladu z pingpongových míčků, kousků polystyrenu nebo zátek od sektu.

Umělohmotné zátky fungovaly skvěle, protože byly duté a daly se dovažovat olověnými broky. Konečná povrchová úprava se vytvářela ručním barvením a z každého kusu byl rázem originál. Samostatnou kapitolou byly vidličky pod pruty. Díky tomu, že vznikaly pouze z dostupných materiálů, lemovaly břehy našich revírů opravdové skvosty.

Někdo měl jednoduché, svařené z kusu drátu. Šikovní koumáci však dokázali vytvořit lehké, vysouvací kousky, které budily obdiv i závist u ostatních kolegů. První sériově vyráběné vidličky jsem si pořídil až někdy v 90. letech. Mezi další odvětví domácí manufaktury patřilo i odlévání olůvek a výroba umělých nástrah. Pravda je, že k takto pořízeným věcem získával člověk mnohem hlubší citový vztah.

Moje začátky

Rád vzpomínám na rok 1970, kdy jsem jako osmiletý kluk složil rybářské zkoušky a stal se členem ČRS. Veškerý volný čas pak patřil chytání ryb na obecním rybníku kousek od domova. Věděl jsem, kudy ryby putují, kde odpočívají a kam vyrážejí za potravou. Rybník pravidelně navštěvovali dospělí rybáři, aby si nalovili nástražní rybičky na dravce.

V lovu do čeřenu jsem byl mistrem

Když některý rybář marně cedil vodu déle než hodinu, nabídl jsem se, že mu nějaké nalovím. Přeběhl jsem s čeřenem na druhou stranu, což dospěláci nechápali, protože tam bylo vidět až na dno a ryby žádné. Stačilo však opatrně položit síť před rouru s přítokem, ukrytou pod hladinou a nenápadně zadupat. Rybičky schované v rouře se splašily a vjely rovnou do čeřenu. Mnozí rybáři už chodili rovnou za mnou a nemohli pochopit, že pokaždé nějaké nachytám. Za odměnu mě někdy vzali na štiky a byl jsem zase o krůček dál.

Lov dravců mi učaroval

To už jsem byl starší a začal podnikat první výpravy na další revíry. Krůček po krůčku se mi otvírala tajemná rybí říše a já ji hltal se všemi detaily. Nebyly to jenom ryby, ale i ostatní živočichové. S kluky jsme lovili i čolky, šneky a potápníky. Brouci mi učarovali natolik, že už v deseti letech čítala moje sbírka několik stovek druhů.

Dnešní doba je jiná

Nepřeberné množství zboží, kterým jsou dnes rybářské obchody zaplaveny, přináší opačný problém. Je velmi těžké udržet tempo s pravidelným přílivem novinek a dokázat koupit věci, které opravdu potřebuji a které budou fungovat.

Pařenou housku i těsta vytlačilo rohlíkové a klasické boilie. Každý výrobce garantuje zaručený úspěch, ale všechny kuličky si koupit nemůžu. S umělými nástrahami na lov dravců je to ještě horší.

Při první výpravě do Švédska jsem si vezl asi deset třpytek a wobblerů. Na další výpravu se moje krabička rozrostla o úspěšné modely mých kamarádů a v dalších letech už jedna krabička nestačila. Nakonec však stejně chytám na jednu nebo dvě nástrahy.

Největším nepřítelem rybáře je čas

S příchodem nové doby v 90. letech začala nová éra i pro mnohé příznivce Petrova cechu. Opustili zaměstnání, ve kterém stejně jen čekali, až zase o víkendu vyrazí na ryby, a začali podnikat.

Mladší generace objevila počítač, později internet. Doba strávená na rybách se začala zkracovat. Rybářů však paradoxně přibývalo. Zrodily se soukromé revíry, plné trofejních ryb a z rybaření se stala móda. Noví rybáři přinesli moderní myšlení.

S luxusní výbavou loví jen trofejní kousky a ostatní čudly je nezajímají. Z nedostatku času navštěvují nejvyhlášenější destinace a na pomyslné pažbě si dělají jeden zářez za druhým. Začaly vznikat kluby metrovkářů, tedy šťastlivců, kteří uloví metrovou štiku. U sumců se hranice rekordu posunula na dva metry nebo 100 kg.

Velcí kapři získali přezdívku megaryby. Desetikilogramový šupináč, o kterém snil před lety snad každý rybář, je dnes málem pro smích. Hranice kapitálního kapra začíná na 20 nebo ještě lépe na 25 kg. Kdo tuto hranici neprolomí, ten jako by nebyl.

Každý kreativec chce tzv. stát na bedně a vychutnávat okamžiky slávy. Kamarádství, které tvořilo jeden tým, vystřídal soutěžní duch.

Vyprávět těmto nadšencům o zimní výpravě, kdy zabralo jen několik ježdíků, nemá cenu. S největší pravděpodobností nebudou ani vědět, o jaké rybě jde řeč. Přitom třeba lov na malém potůčku může být mnohem napínavější než rybaření s průvodcem ve Skandinávii.

Ulovení obyčejné plotice nebo tlouště má totiž jedno nenahraditelné kouzlo. Dokáže člověka vrátit zpět v čase. Na okamžik se zase stane malým klukem. Zimní lov miluji a to samé přeji i vám.

Tak ať vám berou.

Napsat komentář