Dlouze přemýšlím nad skleničkou výborné černohorské rakije o charakteristice obyvatel této zajímavé země. Nakonec jsem se rozhodl, že si na úvod vypůjčím slova amerického novináře Sulzbergera: „Balkán… To byl veselý poloostrov plný bujarých lidí, kteří jedli ostré jídlo, pili silnou kořalku, nosili pestrobarevné šaty, snadno milovali i zabíjeli a měli úžasný talent rozpoutávat války.“

Text: Radek Matouš, foto: Velibor Ivanovič    

Od tohoto tvrzení už pár let uteklo a situace se hodně změnila. Státy bývalé Jugoslávie se osamostatnily, poctivě pracovaly na svém rozvoji, aby se opět ucházely o přízeň a peněženky turistů.

Mnohé z nich se vehementně hlásí i o přízeň Evropské unie. Takovým státem je také Černá Hora, která získala svoji samostatnost v roce 2006. Její oddělení od Srbska nebylo vůbec jednoduché. Ještě dnes koluje v krvi Černohorců i část krve srbské.

Je to hrdý národ, oplývající velkou srdečností k lidem, kteří přicházejí v míru. Těžké roky balkánského konfliktu se bohužel projevují nejenom v částečně vyčerpaných přírodních zdrojích, ale i v duších místních obyvatel.

Vzpomínám na rybářský článek našeho srbského kamaráda Miograda Čiriče, který popisuje příjemné a přátelské setkání Srbů a Černohorců při lovu velkých sumců na španělském Ebru: „Veškeré konflikty byly zapomenuty, všichni jsme si užívali společné radosti z nádherného rybaření.“ 

Bratříček Grand Canyonu
Počtem obyvatel je Černá Hora velká jako naše dvě Ostravy. Nežijí zde ale žádní uhlobaroni, ale katolíci, pravoslavní a sunnitští muslimové.

Nejenom noc je ještě mladá, jak říká klasik, ale i Černá Hora. I přes svůj dětský věk je to země s tradicí a  nádhernými přírodními poklady. Jedním takovým je i národní park Durmitor s pověstným kaňonem řeky Tara. Ten je zároveň největším kaňonem v Evropě. Dlouhý je pomalu jako cesta z Českého Krumlova do Tábora, s úctyhodnou průměrnou hloubkou 1100 metrů. Je to takový nevlastní bratříček amerického Grand Canyonu.

Úchvatné místo se tak stává jasnou trefou do černého u nadšenců raftingu a rybářů, chystajících se zdolat svoji životní hlavatku. Pozadu nezůstává ani černohorské mořské pobřeží se svojí vyhlášenou pláží nedaleko města Ulcinje.

Černá Hora a rybolov
Rybaření v Černé Hoře je nezapomenutelným zážitkem. Při pohledu na úžasné přírodní scenérie a divoké a průzračné řeky máte pocit, jako byste se ocitli na známém indiánském území.     

Na mořském pobřeží, stejně jako na chorvatském , se můžete potkat s „Big Game“. Specializované lodě vás doprovodí na lov tuňáků, mečounů, maček skvrnitých a dalších druhů malých žraloků.

V hlavní sezoně (jaro a podzim) není nouze ani o kapitální tuňáky o hmotnosti přes 50 kg. Na pobřeží si můžete domluvit s místními zapůjčení člunu a zkusit ulovit i jiné druhy mořských ryb, jako je kupříkladu cípal hlavatý, pražman zlatý, mořský okoun anebo muréna.

Tím pravým rybářským rájem jsou ale zejména vnitrozemské vody. Jistě vás zaujme Skadarské jezero, které je největším na Balkáně. Se svými 270 druhy je zároveň největší ptačí rezervací v Evropě a je také jedním z posledních útočišť pelikánů.

Můžete zde potkat i důstojné černé ibisy, volavky popelavé, volavky růžové i chráněné dalmatské plameňáky. Úctyhodných 45 rybích druhů je dalším důvodem nechat rodinu napospas prázdninovému sluníčku a vyrazit do vnitrozemí.

Povolenku si můžete koupit v centrále národního parku, anebo začněte rovnou chytat, rybářská stráž si vás najde sama.

Pohlazení na duši vás pak čeká v národním parku Durmitor. Je zde množství jezer ledovcového původu, kterým Černohorci říkají „horské oči“. Řeku Tara pak nazývají „slzou Evropy“ pro její extrémně čistou vodu. Ta skýtá útočiště nádherným pstruhům, lipanům i kapitálním hlavatkám.

Mezi další zajímavé rybářské lokality patří – řeky Mrtvicu a Moraču, jezera Biogradské, Crno, Kapetonovo a Plavské. Tady se kromě hlavatky setkáte i se sumcem, štikou nebo s endemickou formou jezerního pstruha.

Napsat komentář