Omlouvám se všem milovníkům kaprů, kteří zbystřili pozornost v naději na získání unikátního receptu k výrobě nového druhu boilie. O těchto zázračných kuličkách se toho ale již popsalo dost, proto bych se chtěl krátce zmínit o unikátním způsobu lovu exotických ryb – mořských jehlic – na neobvyklou nástrahu z pavučiny.

Text: Jozef Másky, foto: autor

Sám jsem tuto rybolovnou metodu, která vypadá nějak tak, jako by ji vymyslel scénárista šílených sci-fi příběhů, na vlastní oči neviděl, ale pouze zprostředkovaně v televizi. Opakovaně jsem se ale setkal nejenom s předmětem lovu, tedy jehlicemi, zástupci čeledi jehlicovití (Belonidae), ale rovněž s nástrahou používanou při lovu prastarou unikátní metodou v tropech Indopacifiku.

Jak rybáři z tichomořských ostrovů přišli na to, že budou tyto hladinové ryby se štíhlým, protáhlým tělem a úzkými ozubenými čelistmi chytat právě na umělou nástrahu z pavučiny, zůstává záhadou. Velcí tropičtí pavouci z rodu nefila (Nephila) totiž nežijí u moře, ale na světlinách v pralesích, ale i na některých plantážích.

Obří sítě

Jedním z neběžnějších druhů, který je rozšířený i v Austrálii, je nefila skvrnitá (N. maculata). Sítě s průměrem i přes 2 m (max. až 8 m) si budují pouze samice. Na rozdíl od těchto obrů, kteří i s nohama měří kolem 10 cm, jsou jejich partneři doslova trpasličí a přiživují se v jejich sítích.

Toto lapací zařízení je vytvořeno z nesmírně pevných vláken, která jsou posetá množstvím žlutých lepivých kapiček. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že zamotat se do takové sítě je dosti nepříjemný zážitek, i když od samotného pavouka nám žádné nebezpečí nehrozí. Není totiž agresivní a ani více jedovatý než třeba náš křižák. Aby si domorodí rybáři nepolepili ruce pavučinou, pomohou si klacíkem a ubohé nefile před rybolovem síť doslova „sbalí“.

Jehlice jdou po střapci

Ze získaného materiálu domorodci zformují asi 10 cm dlouhý střapec, který pak použijí k vláčení a lovu jehlic. Tyto ryby s chutným masem běžně dorůstají od 0,5 do 1 m, největším zástupcem čeledi je jehlice krokodýlí (Tylosurus crocodilus), dosahující až dvoumetrové délky.

Některé lidi od konzumace masa jehlic odradí zelené zbarvení jejich kostí, způsobené barvivem vivianit. Na rozdíl od jehlice rohozobé (Belone belone), která je běžná u břehů Evropy, žijí v indopacifické oblasti podobné druhy, i když z jiných rodů, například Ablennes, Strongylura, Tylosurus apod.

Kromě neobvyklého materiálu použitého na zhotovení nástrahy jsou pozoruhodné na tomto způsobu vláčení ještě dvě další skutečnosti.

„Pavoučí streamer“ není opatřen žádným háčkem

K nástraze se nepřipínají žádné háčky, protože nejsou třeba. K ulovení jehlice totiž postačí pouze pevná pavoučí vlákna, v kterých uvíznou ostré, dosti drobné zuby útočící ryby. Doslova do úžasu nás ale uvádí skutečnost, že domorodý rybář plavící se lagunou na loďce nevláčí svou originální nástrahu jen tak za svým plavidlem, ale s pomocí papírového draka, který se vznáší zhruba 20 m nad hladinou!

Aby mohl bez problémů ovládat své úzké plavidlo (monoxil) a měl při tom volné obě ruce, provázek od draka si uvazuje na palec u nohy. Od draka pak visí do vody jemnější provázek, resp. dnes vlasec, s jehož pomocí je těsně pod hladinou tažený střapec z pavoučích vláken. Různě poskakující nástraha, napodobující zřejmě poraněnou rybku, představuje neodolatelné lákadlo pro pelagicky žijící jehlice.

Když drak mírně poskočí vzad, rybář tuší, že ryba zabrala. Nato svého létajícího pomocníka přitáhne a tím i ulovenou jehlici. Je třeba ale říct, že střapec z pavoučích vláken se poměrně rychle opotřebuje, takže asi po třech až pěti ulovených rybách ho musí rybář vyměnit za nový.

Nedělá mu to žádný problém, pokud na rodném ostrově žijí výše zmínění pavouci. A nakonec – kdyby k dispozici pavoučí vlákna nebyla, je možné tuto metodu modifikovat a namísto „pavoučího streameru“ lze použít živočišnou nástrahu (mořského červa, rybku, filet) nastraženou na háčku. Takto inovovaná metoda se uplatňuje stále častěji v některých oblastech a rovněž princip „lovu na draka“ bývá upraven tak, že rybář má celý systém uvázaný na bambusovém prutu (tyči) a loví ze břehu. Tuto obměnu „lovu na draka“ používají například i rybáři na známém a našimi turisty často navštěvovaném ostrově Bali. Je tu ale určitě limitován směrem vanoucího větru.

Mohla by tato unikátní metoda lovu ryb inspirovat naše rybáře?

To si nedovedu dost dobře představit. Pavučiny našich pavouků jsou mnohanásobně slabší a pro tento účel nepoužitelné. Ale kdoví, jestli by nešly nahradit nějakým umělým vláknem? Pak bychom mohli chytat štiky nebo candáty třeba i bez použití klasických trojháčků.

Napsat komentář