Byl hezký letní den a celý svět se smál, jen Venca „nervóza“ seděl na stoličce a ostřížím zrakem pozoroval čihátka na svých rybářských prutech, které nerozechvěl ani letní vánek.

Text: Milan Janoušek

Venca je starý rybářský praktik a nervózou jej občas pošťuchují kamarádi, kteří ho nechápou. On přece chce jenom ulovit rybu a zde končí každá legrace. A právě to je voda na mlýn kamarádů, kteří číhají na každou příležitost, jak Vencovi zvýšit adrenalin v těle. Zejména Pepek Vyskočil, nebo jak mu kamarádi říkají „Pepekvyskoč“ je v tomto směru velký borec s nezměrnou zásobou trpělivosti k vymýšlení různých ptákovin.

A tak tato parta sedí na břehu malé, ale malebné přehrady u Karlových Varů, někteří unaveni liknavostí ryb odbíhají do břízek, poohlédnout se po nějakém křemenáči či jiné poživatelné houbě. Jenom Venca a Pepek zůstávají u svých prutů, avšak každý z jiného důvodu. Hřejivé sluníčko je donutilo odložit si nejteplejší části oděvu a Venca si užíval pohody naboso. Boty po ranní rose sušil na sluníčku a přemýšlel, co řekne ženě, když se domů vrátí s prázdnou. Po chvilce ucítil v podbřišku lehké vrnění, známka toho, že vypité pivečko splnilo svůj cíl. Líně povstal, povolil cívky na navijácích a odšoural se do nedalekých břízek, uvolnit zesilující tlak v močovém měchýři.

Překvapení na háčku

A to byla pravá chvíle pro Pepka. Mrknul na kamarády, aby mu dali avízo, až se bude Venca vracet, hbitě jako kočka přiskočil k Vencovým prutům, suchá ložiska starého navijáku zakvílela, jak navíjel vlasec a na vytaženou šňůru s háčkem připevnil jednu Vencovu botu. Dílem okamžiku bylo vše hotovo a Pepek mohutným bočním náhozem vrhnul botu na háčku do temné vody jezera. Pak již stačilo jenom našponovat vlasec tak, aby čihátko bylo k prutu přilepené a vrátit se do pohodlí své stoličky a pokračovat v umělém spánku.

Po chvilce se Venca vrací spokojeně z břízek a z jeho výrazu je zřejmé, že dílo se zdařilo. Jako by se nic nedělo, jde k prutům a se slovy „Co od vás, blbouni, může člověk čekat,“ rozvážně navíjí vlasec na naviják, i když lehce nahlodán neočekávaným odporem úlovku. Čím více se blížil okamžik, kdy se objeví ryba u břehu, tím více vzrůstalo Vencovo vzrušení. Jen tak skrz zuby si šeptal: „Já vám ukážu!“ A najednou silným, neúprosným tahem vyletěla bota na břeh k nohám Vaška, který by si ji mohl bez větší námahy hned obout.

Výkon hodný Jana Železného

Tento Vencův úctyhodný výkon byl kamarády kvitován bujarým smíchem, což přivedlo Vencu do stavu naprosté zběsilosti. Mrštil prutem o zem, uchopil botu, strhl ji z háčku a pak vrhem hodným Jana Železného ji vrátil tam, odkud ji s takovým elánem vylovil. Trošku uklidněn vynaloženou energií zvedl prut a vracel se ke své stoličce. Jen tak pro pořádek přehlédl svůj plácek a usedl do stoličky s tím, že si připraví další nástrahu. Tu mu však něco připadalo nenormální…

Pomalu se otočil a s vytřeštěným zrakem hleděl na osamocenou botu, která již sluníčkem oschlá a ohřátá čekala na Vencovu nohu. Její samota byla v tu chvíli pro Vencu tak otřesná, že mlčky sbalil rybářský vercajk, botu přivázal na batoh a bosky odkráčel jako Abebe Bikila k zastávce autobusu. Někdy ty fórky prostě nevyjdou…

Napsat komentář