S kamarádem, který se věnuje spíš sedavé rybařině, se nám podařilo spojit příjemné s užitečným. Bydlíme nedaleko od sebe, takže jsem přeložil své nádobíčko do jeho dodávky a vyrazili jsme směrem na Žatec. Domluvili jsme se, že mě vyloží na kdysi tak populární Ohři 8 B u hranice revíru, kterou tvoří čínovský jez a tam se také sejdeme před odjezdem. A když by byla změna, tak přece máme mobily.

Text: Josef Jehlička, foto: autor

Kolega se vydal k rozlehlé nádrži (víte, že se pyšní nejdelší hrází ve střední Evropě?), aby se pokusil ulovit velkého kapra, štiku, bolena nebo candáta, kterými je tento revír vyhlášený. Osaměl jsem u řeky, kde jsem před drahnými lety svými neumělými vazačskými pokusy zkoušel důvěřivost a mazanost trofejních lipanů (ach, kde ty dávné časy jsou) a pstruhů.

Jenže žádná z muškařských technik se nejevila jako účinná, a tak jsem se vydal proti proudu na dlouhou pouť k přepadu, kde jsme kdysi dávno sedávali a se zatajeným dechem sledovali defilé neskutečných tloušťů, kaprů, cejnů a občas u břehu číhající (či jen tak odpočívající) velké štiky.

Tentokrát jsem velké ryby neviděl. Těžko odhadovat, co skrývá mnohametrová hlubina. Vzpomněl jsem si na historky „z druhé až třetí ruky“, jak prý potápěči, kontrolující stav jakýsi výztuh, vyprávěli příběhy o strašidelných gigantech, jako jejich kolegové z Orlíku a Slap. A rybářova fantazie pak začne pracovat naplno.

U přepadu jsem se dlouho nezdržel

Vydal jsem se k vodě v neoprenových brodicích kalhotách a ty na dlouhou červnovou procházku vhodné nejsou. Zpocený jako myš jsem došel až do míst, kde jsou zbytky jezu či zříceného mostu a začal nahazovat do vývařiště, kde jsem už nějakou pěknou rybu chytil. V chladné vodě mi už neoprenová „kaťata“ tolik nevadila, ale stále jsem zůstával bez jediného záběru. Jdu tedy o kus níž.

V proudu se mi díky nízkému průtoku daří bez problémů přebrodit a konečně se dočkávám prvního záběru. Ačkoli jsem příznivcem suchého muškaření, v tuto denní dobu jsem pochopil zbytečnost svého snažení, a tak nasazuji lehce zatíženou nymfu na přívěsu a nezatíženou blýskavou „šílenost“ podle vlastní fantazie jako koncovou mušku. Záběr přichází na třetí nebo čtvrtý nához, ale ryba se hned vypíná.

O kousek dál vidím dokonce sebrání z hladiny (začaly se rojit malé, hnědavé jepičky), ale nasazuji chrostíka z rýžového koštěte (o tom zase někdy jindy) a na druhý hod vodím slušnou rybu. Je to duhák, kterému do 40 cm chybí jen maličko. Končí v košíku. Na rozdíl od potočáků a lipanů si tuhle rybu občas vezmu a dnes jsem slíbil manželce večeři.

Naléhavý telefonát

Další záběr! Zdolávám druhou bojovnou rybu, která vzala koncovou mušku. Najednou mi ale v kapse začne vibrovat mobil. Ne, teď opravdu nemám čas na telefonování. S rybou svádím krátký, ale urputný boj. Nakonec jí dávám svobodu, vždyť den je ještě dlouhý. A mobil znovu drnčí. Kamarád mi sděluje, že mu kdosi během odběhnutí ke kiosku (preventivně sice stáhl nástrahy, ale pruty nechal ve vidličkách bez dozoru) znárodnil oba oblíbené teleskopy a řízkovnici s nástražními rybičkami i batoh se zbytkem vybavení. Slyším, že je psychicky na dně a že to vidí na předčasný návrat.

Nadšený z toho pochopitelně nejsem, ale když mi oznamuje, že jede pro mě a balíme, nezbývá mi, než mu vysvětlit cestu do starých Nechranic, abych si ušetřil aspoň strastiplnou pouť zpátky až k čínovskému jezu.  Setkáváme se u auta, má po náladě a s předčasným návratem jsem smířený…

Jak dopadl kamarád s ukradenou výbavou? Prozradíme, že od vody se nakonec ještě neodjíždělo, ale více až v příštím článku.

Napsat komentář