Fotografie
Vojtech přidal úlovek Pstruh obecný...
před 16 hod
Fotografie
Vojtech přidal úlovek Kapr obecný...
před 16 hod
Fotografie
Michal přidal úlovek Amur bílý...
před 17 hod
Fotografie
Michal přidal úlovek Amur bílý...
před 17 hod
Fotografie
Michal přidal úlovek Amur bílý...
před 17 hod

Rybaření vesele i vážně. Karas obecný a stříbřitý

strunc 8. června 2020 0 komentářů

Šupiny

text: Zdeněk Hofman, foto: autor, Lenka Hofmanová, ilustrace: autor

V předškolních letech jsem u obecního rybníka často vysedával s naším farářem. A zatímco „policajti“ na jeho prutech nastražených na kapra nečinně visely mezi očky na vlasci, tahal jsem jednoho karasa za druhým. Doma na zahrádce jsem měl jezírko, kde se jim náramně dařilo.

Nástraha na dravce

V patnácti jsem už karasy chytal jako nástražní rybičky na štiky. Lepší nástrahu jsem neznal. Karasi v rybníku byli kvůli zdegenerovaní nižšího vzrůstu a štikám šli dobře do tlamy. Transport ve kbelíku vždy přežili bez úhony, vzduchování jsem tenkrát, stejně jako další zbytečnosti, pochopitelně neměl.

REKLAMA

Nenáročným rybkám stačilo při převozu jen trochu vody a šploucháním potřebné množství kyslíku vyrobily samy. Na háčku karasi výborně pumpovali, čemuž žádná štika nedokázala odolat. Na rozdíl od perlínů nebo plotic nemotali vlasec a makat vydrželi dlouho.

Jednou jsme si s kamarády udělali ohýnek a několik karasů upekli přímo u rybníka. Nebylo to z hladu! Chtěli jsme prostě zažít nějaké dobrodružství a to nám ryba upečená na ohni poskytla. Kamarád, který bydlel nejblíž, doběhl pro sirky a sůl. Jenže místo slánky vzal omylem pepřenku a tak nás z pochoutky ukrutně pálila pusa. Dodnes si tu chuť neslané ryby, zasypané pepřem pamatuji. A pokaždé, když jím málo slanou rybu, nostalgicky vzpomínám na klukovská léta.

REKLAMA

S karasem stříbřitým jsem se poprvé setkal až v 90. letech na Novomlýnské nádrži. Kromě obrovských kaprů zde žili i velcí karasi. Vyrazili jsme na ně koncem dubna, kdy ještě kvůli chladné vodě nebyli kapři tolik aktivní.

„Karas má výborné maso, večer si na nějakém pochutnáme,“ plánuje během lovu kamarád Honza a já se opět v myšlenkách vracím k ohýnku u rybníka. Čihátko na mém pravém prutu najednou několikrát poskočí a pak vyjede nahoru. Zaseknu a cítím tah ryby. Není velká a po chvilce se šplouchá u břehu. Ani ji nevyndávám z vody, vyháčkuju ji a nechám odplout.

„Proč jsi ho pustil, vždyť to byl karas?“ ptá se Honza překvapeně. „Tohle nebyl karas, ale kapr, měřil nejmíň čtyřicet,“ hájím se. Do té doby jsem totiž neviděl karase většího než dvacet čísel.

„No právě, byl to pěkný kousek, tady jsou karasi takhle velcí.“ Nevěřícně kroutím hlavou, když najednou zabere i Honzovi. Po chvíli je ryba na břehu a poprvé si prohlížím i karasa stříbřitého. Je pěkně buclatý a měří neuvěřitelných 42 cm! Dalšího chytí Honzův brácha a pak už taháme jednoho za druhým.

Z nevšedního úlovku se raduju jako malé dítě. Zatím netuším, jak rychle se budou karasi stříbřití v našich vodách šířit a jakou paseku nadělají. Tenkrát šlo ještě o vzácný úlovek. V dnešní době je naopak problém chytit karasa obecného, jemuž vzhledem k jeho invazivnímu bratranci hrozí téměř vyhubení. V našich vodách žijí většinou jen samice karasa stříbřitého, které se třou se všemi kaprovitými rybami. Problém je v tom, že z nového potomstva vzejde vždycky karas stříbřitý.

Lov na potoce

Jarní sluníčko začíná konečně hřát a nedělní výprava patří krátké vycházce k nedalekému potoku. Žije zde poměrně početná rodinka pidiryb, do které patří i karasi. Snad budu mít štěstí. Kousek pod jezem je hluboká tůňka, kde je voda o něco klidnější a právě toto místečko si karasi oblíbili.

Prohodím vodu hrstkou bílých červů, dva napíchnu na háček a nahodím do proudu. Splávek uhání po hladině. Jakmile se vlasec napne, opustí hlavní proud a vjede na vedlejší kolej zpětného proudu, který se točí v tůňce. Najednou však zastaví, poskočí a rozjede se opačným směrem. Zaseknu a mám rybu.

Na háčku se mrská hrouzek. Znovu nahodím a za chvíli táhnu dalšího. Na karasa musím jinak, rozhraní proudu a tišiny obsadila armáda hrouzků, která do tůňky žádné sousto nepustí. Nastavím o něco větší hloubku a nahodím rovnou do tišiny. Splávek se usadí na hladině, ale jenom na chvíli. Ťuk, ťuk, začne poskakovat stále silněji, až zmizí pod vodou.

Tentokrát to vyšlo a mám ho. Další cílová ryba je zdolána a můžu si připsat bod. Zatím to jde snadno, seznam lehce dostupných ryb se však začíná tenčit. Spokojeně odcházím a přemýšlím, na jakou rybku vyrazím příště.

REKLAMA
REKLAMA
Líbil se vám článek?

Pošlete ho dál svým přátelům

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru

Diskuze k článku (0)

Novinky z iRybářství na váš e-mail

Články, videa, recepty a další novinky na váš e-mail. Mějte přehled