Milí čtenáři a příznivci Petrova cechu! Čas je pán neúprosný, zběsile ubíhá a další rybářská sezona je v tahu. Myslím, že tomuhle chlápkovi chybí trochu lenosti. Neškodilo by, kdyby občas zastavil a jen tak lelkoval nebo se dokonce i kousek vrátil.

Text: Zdeněk Hofman, ilustrace autor, foto: Lenka Hofmanová

Ve skutečnosti však rok od roku zrychluje a čím jsem starší, tím více si to uvědomuju. Jak rád vzpomínám během zimních večerů na nejnapínavější chvíle strávené u vody! Všechny špatné a nudné okamžiky jsou už zapomenuty a zůstává jen to krásné.

Dokonce i prohrané souboje, kdy se ryba vyhákla nebo dokonce utrhla, dozrají v kladnou vzpomínku. Bolest z prohry už dávno vytlačila některá z dalších bitev, během nichž jsem měl navrch a moje náruč se konečně dočkala krásné ryby. Je dobře, že se čas nedá koupit, protože pak by na obyčejné lidi žádný nezůstal. Teď mi ale došlo, že rybářům to vlastně tolik nevadí, protože čas strávený na rybách se prý do života nepočítá.

Antitalent

Už od dětství mám jednoho dobrého kamaráda. Jeden z nás byl vždycky Vinnetou a druhý Old Shatterhand, popřípadě Mirek Dušín a Jarka Metelka. Později jsme spolu začali hrát v rockové kapele. Já na bicí a Marty na kytaru, prostě opravdoví kámoši.

Idyla však má jeden háček. Já jsem vášnivý rybář a Marty zase fotbalista. Párkrát jsem mu udělal radost a šel si s ním zakopat. Fotbal mě ale nezlákal, dostal jsem dokonce merunou do nosu a tekla mi červená. Rozhodl jsem se proto přetáhnout ho na svoji míru.

Les, voda a ryby. Čundr byl pro něho doslova utrpením. Nechápal, co budeme v lese celý den dělat a noc pod širákem málem nepřežil. Všechna místa na spaní ho tlačila. A když konečně usnul, přiletěli krvežízniví komáři. Vyrazili jsme radši na ryby a já se v duchu modlil, aby kamarádovi něco zabralo.

Tedy, pokud mi na modlitbu zbýval čas, protože se mě neustále vyptával, proč to nebere, co asi ryby dělají, proč chytáme na těžko a ne na splávek. Svatý Petr se nakonec smiloval a Marty zasekl a dokonce zdolal krásného, více než dvoukilového kapra. Byl to oranžově zbarvený lysec, který zářil jako slunce a stejně tak zářil i kamarád.

Kapra jsem mu uložil do vezírku a bylo jasné, že mám vyhráno. Příště půjde určitě znovu. Stalo se však něco nečekaného. Každý vezírek jednou doslouží a ten můj si na odchod do důchodu vybral tu nejméně vhodnou chvíli. Zchátralá síťovina praskla, čehož kapr bleskurychle využil. Naše slunce zapadlo kamsi do hlubin rybníka, z optimisty se stal rázem pesimista a bylo rozhodnuto. Příště jdeme na fotbal.