Situaci, kdy se vypravíme s udicí na své oblíbené místo u vody a po několika hodinách znechuceni vyměníme rybářské nádobíčko za košík a vyrazíme na houby, zná dobře nejeden z nás. Někdy nám ale příroda nabídne houby, které rostou přímo u vody.

Text: Jozef Másky, foto: autor, Ivo Novák

Můžeme to brát jako jistou satisfakci za rybářský neúspěch, nebo někdy i jako přídavek k našemu úlovku. Pro rybáře, kteří se snaží obelstít pstruha nebo lipana někde v potoce obklopeném smrčinou, nemusí být ničím výjimečným, když v holínkách zašlápnou třeba ryzce nebo praváka.

Já bych ale chtěl upozornit na houby rostoucí na březích nížinných řek, potoků i stojatých vod, tedy na místech, kam běžně na houby nechodíme.

Prakticky od jara do podzimu, především ale v deštivém květnu a červnu jsou na odumírajících listnatých stromech nepřehlédnutelné plodnice sírovce žlutooranžového (Laetiporus sulphureus). Plodnice této dřevokazné chorošovité houby, která způsobuje tzv. hnědou hnilobu dřeva, mají v mládí různý tvar. Při růstu získávají plochý talířovitý tvar a jejich sírově žluté zbarvení se změní v oranžové až bělavé.

Se sekyrou na houby

Zespodu jsou plodnice obyčejně světlejší. Rostou nahlučené nad sebou, trs sírovce tak může dosáhnout úctyhodných rozměrů. Například ten, který jsem zachytil fotoaparátem na vrbě poblíž tůně, měřil na výšku téměř dva metry. Při „sbírání“ této houby se mi kromě nože osvědčila i malá sekyrka.

I když asi nejoblíbenější hostitelskou dřevinou této houby je vrba, často roste i na olši, lípě, dubu nebo ovocných dřevinách (ořešák, třešeň). Dužnina mladých plodnic je měkká, žlutavá, stárnutím postupně tvrdne, takže se stává nepoživatelnou. Protože plodnice sírovce mají trochu kyselou chuť, před kuchyňskou úpravou je krátce povaříme.

Jsem zhýčkaný, používám pouze nejmladší plodnice, ze kterých na řezu doslova odkapává voda. Nejčastěji se z nich dělají řízky, dají se ale použít i do guláše, na pizzu apod. S oblibou je nakládám do sladkokyselého nálevu.

Sírovec chutná i lidem, kteří houby zrovna nemusí. Podle některých zdrojů prý může tato houba u citlivých lidí vyvolat alergickou reakci. Jinak se ale jedná o druh, který si nemůžeme splést se žádnou jedovatou houbou. Nebezpečná může být pro ty, kteří se někdy snaží vyšplhat bez žebříku nebo horolezecké průpravy vysoko do korun stromů. Musím přiznat, že právě mladé plodnice sírovce už nejednou kompenzovaly mé rybářské neúspěchy.

Nespornou výhodou sírovce v trojobalu (oproti většině rybích specialit) je i skutečnost, že v něm nenajdeme drobné kůstky.

Hlíva

Další druh houby, nebo spíš skupinu několika druhů hub, veřejnost zná i z obchodů. Jedná se o hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus) a některé příbuzné druhy. Tvar plodnic hlívy je obecně známý, mykologům při jejím popisu připomínala ústřice. U hlívy dubové, plicní i dalších druhů může být tvar plodnic trochu jiný.

Klobouky hlívy ústřičné mohou dorůst až do velikosti 25 cm, u příbuzných druhů tak mohutné nejsou. Zbarvení hlív je proměnlivé od barvy bělavé, šedomodravé až k šedohnědé nebo hnědé. Záměna jednotlivých druhů hlív je při sběru v přírodě běžná, v kuchyni to ale význam nemá, všechny jsou chutné, zvláště v omáčkách a polévkách.

Léčivá houba

Přebytky můžeme například nakládat do octa nebo po usušení rozemlít na prášek. Pro obsah polysacharidického beta 1,3 d-glukanu hlívy dokonce považujeme za léčivé. Hlíva příznivě ovlivňuje hladinu cholesterolu v krvi a zvyšuje naši odolnost proti infekcím. Protože hlíva ústřičná patří k chladnomilným houbám, na listnatých dřevinách (topoly, osiky, buky) ji můžeme najít nejčastěji v říjnu a listopadu, někdy až do Vánoc. Druhé období růstu spadá do jarních měsíců (duben). Rybářům tedy hlíva ústřičná může zpestřit závěr rybářské sezony a rovněž začátek pstruhové sezony. Jiné druhy hlív rostou zas v teplejší části roku.

Na houby v zimě

Většina lidí míní, že v zimě houby nerostou vůbec. Není to pravda a některé můžeme najít prakticky jen od podzimu do jara, obyčejně až po prvních mrazících. Patří k nim i penízovka sametonohá (Flammulina velutipes), která roste kromě podzimu i v zimě.

Postačí jí několikadenní obleva, a pak roste znovu na jaře. Trsy této dřevní houby najdeme na mrtvém dřevě i na dřevě poraněných stromů. Roste i ve městech a zahradách, preferuje však listnaté stromy v lužních lesích.

Nejvíce penízovek jsem nasbíral na vrbách. I když se to u většiny hub nedoporučuje, penízovku označovanou i jako plamenečku sametonohou můžeme sbírat i když jsou její drobné (1-3 cm) kloboučky zamrzlé. Za vlhkého počasí je její žlutooranžová pokožka silně slizká a lesklá. Dutý třeň (3-10 cm) s tmavě hnědými chloupky v horní časti – odtud název penízovka sametonohá – k jídlu vhodný není. Kloboučky se hodí pro přípravu polévky i pod maso.

Takže, vážení kolegové! I když mnozí nejste zastánci různých hesel, která nám připomínají politiku, následujte mě podle motta: „Když neberou, možná rostou.“

Napsat komentář