Rybaření není jen o úlovku velké ryby, je to i o vnímání okolní přírody, sledování zvířat a vzpomínání na lidi, které jsme u vody potkali.

Text: Alena Lovecká , foto: minturnanglers.com/

Navlhlá země ještě voní deštěm a kolem nikde není ani živáčka. Je tu ticho a každičký lísteček na křoví a na stromech kolem mě je umytý jak ve svátek. Na hladině se odráží poslední paprsky zapadajícího slunka. Mám ráda tyto chvíle, než skončí den.

Už dlouhou hodinu tu sedím a stále ani záběr. Ale vím, že dnes určitě přijde. Trochu se projdu, pomyslím si. A jak se zvedám, vyběhne mi pod nohama veliký vodní myšák. Fuj, to jsem se lekla! Myšák okamžitě zmizel v hromadě velkých kamenů a mně v té chvíli došlo, že byl ochutnat moji bramboru.

Vzala jsem si jen tu jednu jedinou, zato pořádně velikou a vykrojila jsem z ní zatím jen čtyři malé kuličky. No, té by moc neublížil, myslím si. Vždyť je větší než myšák samotný. Dívám se za ruksak, ale brambora nikde. To přece není možné!

Tady jsem ji pokládala na igelitový sáček. Rozhrnuji úzké větve křoví a asi metr od místa, kde ležela, ji spatřím. Je špinavá od hlíny a má na sobě od malinkatých pacinek desítky škrábanců. A taky je ze tří stran pěkně okousaná! No tohle! Je vůbec možné, aby myšák odtáhl takhle velikou bramboru? To se mi snad zdá! Na to se tedy podívám, říkám si v duchu a dávám bramboru zpátky na igelit. Však ty se ještě vrátíš!

Když už jsem vstala, tak přehodím. Stahuji udice a z děravé brambory opatrně vykrajuji pár kuliček. Na horní háček dám medovku, na dolní brambor a pak ještě trochu těsta na olůvko. Nahazuji do stejných míst jako prve, jen kousíček od břehu. Jak beru do ruky znovu tu upatlanou bramboru, abych ji uklidila, koukám, že je v ní nová, pořádná díra.

Krk za to dám, že tam před chvilkou ještě nebyla. Snad jsi tu nebyl znovu? Nevěřícně zírám na vroubkované rýhy, kterými myšák ozdobil okraje díry. Tak takhle by mně z té brambory za chvíli nezbylo nic, povídám si a pro jistotu ji dávám před sebe, ať ji mám víc na očích.

Beru si sáček se svačinou – kousek chleba s máslem a se sýrem, ukrojím pár kostiček a rozhodím je tam, kde brambora ležela dřív. To si pošmákneš víc, říkám tomu drzounovi.

Hodiny utíkají a konečně zaznamenávám nějaký pohyb v místech, kam jsem nahodila. Nic moc, jen pár bublinek a na hladině kola. Konečně… Asi po pěti minutách se zachvěje levý „policajt“. Tak přece jsi přišel, pomyslím si a vzpomenu na včerejšek, kdy jsem už stahovala druhou udici a přišel záběr. A jaký! Při prvním otočení kličkou jsem ucítila náraz do prutu a vtom nad hladinu vylétl pořádný kapr. Aspoň pětapadesátník! A já, přestože jsem měla jasnou představu o naší výtečné, leč pracné večeři, jsem ji rychle opustila a nahodila do stejného místa. Avšak moje další čekání už k žádnému záběru nevedlo. Sportovní výkon včerejšího kapra nešel samozřejmě zapomenout.

Děda hodně věděl a dokázal poradit

Na toto místečko za hromadou kamení chodíval jeden děda z Rychvaltic. Zprvu jezdíval přes kopec na kole, pak už jen to kolo tlačil před sebou. A jak šla léta, vídala jsem ho už málo. Teď se už dlouhou dobu neukázal, je tu po něm smutno, dobře se s ním povídalo. Hodně toho znal o rybách i o přehradě, dovedl poradit a pomoci, když bylo třeba.

Sedával tady, kde je tak málo místa, že druhá vidlička už musí být na cestičce. Zrovna tady ale chytával největší ryby. Je to tu tak nepohodlné, říkám si, ale děla asi dobře věděl, kam si sednout a proč. Jak tak vzpomínám na dědečka, náhle se „policajt“ přilepí k prutu a drží! Okamžitě sekám, ale zdá se mi, že je to „natvrdo“. Nedá se s tím pohnout. Chodím chvíli s prutem sem a tam a konečně se mi podaří párkrát otočit kličkou navijáku. A znovu natvrdo! Probůh, co to tam je? Vzpomínám si ale, jak děda vykládal, že poblíž je zatopená jabloňová alej, vedle podle potoka, který pokračoval až do středu nádrže. On tu ale chytával bez potíží, nikdy jsem ho neviděla utrhnout vlasec. Znova se snažím v nebezpečném úhlu z druhé strany s udicí pohnout, ale zase nic.

Chviličku počkám, přisunu si sedačku, ať to mám pohodlnější. Za pár minut si už připadám jako blázen. Zvednu se a než stačím sáhnout na kličku, cítím, že vlasec povolil a po hladině se pomaličku posouvá doleva. Honem narovnávám skloněný prut a točím. Jde to ztuha, ale jde to. Rybě se ke mně očividně nechce. Je však již jen kousek od břehu, a tak mám po pár minutách přetahování kapra v podběráku! Moc bych za to nedala, že je to ten včerejší! Měřím ho, má 57 centimetrů a je pořádně vysoký, vypadá na třeboňáka. S radostí vytahuji vezírek a krásnou, zlatou rybu do něj ukládám. Tak to by dnes stačilo, říkám si a začínám balit.

Brambora pochodující za myší

Jak stahuji i druhou udičku, najednou mně proběhne pod nohama myšák. Zakousne se do brambory přímo přede mnou, uchopí ji packami z obou stran a pozadu. Couvá a táhne ji k hromadě kamení. Je to neuvěřitelný pohled, vidět tak velikou bramboru pochodovat za myší!

No, daleko se s ní nedostaneš, pomyslím si. Jenže myšák náhle i s bramborou vyskočí na nejbližší placatý kámen a táhne své břemeno ještě výš. Elegantně vyběhne po pár kamenech úplně nahoru na hromadu a dílem okamžiku mně zmizí z očí v nějaké skulině. Brambora přece není kulička na hraní, říkám si a snad abych toho myšáka pozlobila, pokládám prut a chystám se ukradenou bramboru najít. Vidím, že mezera mezi kameny je větší, než se zprvu zdálo. Sahám do ní, ale moc daleko se nedostanu, vadí mně v tom široký rukáv kabátu. Svlékám se a rukou znovu šátrám v prostoru na vrcholu hromady.

Avšak ruka tam pojednou zajede celá až k rameni! Šátrám všude kolem, ale po bramboře ani stopy. No počkej, ty proradný zloději, směji se a žasnu nad jeho drzostí a šikovností. Příště si na tebe dám větší pozor! Skláním se nad vodu a jak tak vytahuji vezírek s rybou, proletí mně hlavou opět myšlenka na dědu. Pomyslím si, že je to tak trochu i jeho ryba, to on jim tady připravoval to zastaveníčko na dlouhé cestě přehradou. Moc si přeji, aby se sem na to svoje místečko vrátil, abych příště, až přijedu, dědeček znovu seděl za hromadou kamení, pokuřoval cigárko a hlavně, aby si zase chytil tu svou velikou rybu. 

Dědo, dědečku, ještě ryby na ty vaše dobroty nezapomněly, ještě pořád tu brousí kolem. Jen si pořádně schovejte brambory!

Napsat komentář