Možná si tu rybu matně vybavujete: pěkně nazlátlé tělo, oranžové ploutvičky, krásné oblé tvary. A zároveň opatrné záběry na splávek a nekonečné ťukání před jeho rozjetím či potopením.
text: Marek Šmejkal
Mnohdy dal karas obecný najevo svou přítomnost drobnými bublinkami, které se vynořovaly okolo splávku, než konečně přišel opatrný záběr. Před třemi desítkami let to bývala zcela běžná součást návesního rybníčku a pro mě to byla vůbec první ryba, kterou jsem na prut ulovil. A dnes se snažíme o to, aby si podobný zážitek mohly užít i mladší generace…
Vzpomínám si na tu dobu velmi dobře. Bylo mi sedm let a nic jsem o rybaření nevěděl. Místní děda vytáhl z kapsy užmoulanou zašedlou kouli chleba. Bezzubými ústy mi řekl, ať si nasadím kousek na háček (tradovalo se, že večer před lovem těmi samými ústy své chlebové koule připravuje).
Během chvilky jsem vytáhl hned několik zlatavých krasavců. Chytal jsem je tak dlouho, dokud hejno neodplulo. O několik let později však bylo potřeba návesnímu rybníčku opravit hráz. Karasi zmizeli po proudu v potoce a nahradil je podobný a blízce příbuzný druh – invazní karas stříbřitý. Dostal se tam tehdy asi společně s násadou malých kapříků, neboť jich tam tehdy putovaly stovky.
Ačkoliv jsou si tyto dva druhy karasů vizuálně velmi podobné, ten druhý je na pohled tak nějak ošklivější, šupiny jsou větší a chybí jim ten zlatavý nádech, hřbetní ploutev není pěkně vypouklá a břišní ploutve též postrádají typickou barvu.
Změna s příchodem invazního druhu
Pokud nyní přijdete za pěkného letního dne k rybníku mého dětství, těsně pod hladinou objevíte pohybující se stíny desítek karasů stříbřitých. U těch rozhodně nemusíme čekat na opatrné záběry, stačí je dostat do varu kouskem chleba na hladině. Oproti původním karasům jsou větší, měří okolo 30 cm. Po chvíli lovu, když se jich pár přitáhne ke břehu, zbystří a přestanou brát.
Z rybníka také zmizely porosty vodních rostlin, přes které bylo tehdy velmi obtížné navést kapra do podběráku. S nimi vzaly za své i vážky a jejich larvy. Ty jsem jako kluk chytal do oblouku z kusu drátu, za kterým povlávala vlečná síťka ze staré záclony. Síťkou jsem „šmejdil“ ve vodních rostlinách a bývala pak plná pulců, vodního hmyzu a občas z rostlin vypadl i malý karásek, kterého jsem společně s larvami vážek nebo larvami potápníků nadšeně přesunul do akvárek. Poměrně častým úlovkem byl i drobnější jedinec mřenky mramorované.
Pátrání po karasech obecných
V období několika málo let zmizeli karasi obecní i z ostatních návesních rybníčků v blízkém okolí, které jsem jako malý kluk navštěvoval. Když mi bylo 12 let, už prakticky nikde nebyli. V malém fóliovém rybníčku u nás na zahradě dožíval poslední kus právě z onoho rekonstruovaného rybníku a když zestárl a zemřel, deset let jsem po karasech obecných pátral – vyptával se známých rybářů a ichtyologů.
- Proč vznikl projekt Zachraň karase!?
- Na kolika místech v České republice se dnes karas obecný vyskytuje?
- Kolik u nás žije poddruhů karase obecného?
- Jak je od sebe můžeme tyto poddruhy rozlišit?
- Jak může projektu Zachraň karase! pomoci každý z nás?
To vše si můžete přečíst v novém čísle časopisu Rybářství. Na stáncích je od začátku července.
Objednat si ho od 1. července můžete také v našem e-shopu.
Pokud ještě nemáte předplatné časopisu Rybářství, můžete si ho zařídit zde.
Diskuze k článku (0)