Zdatných kutilů je spousta, přičemž jejich velkou komunitu lze najít i mezi rybáři. Ať už to jsou třeba stavěči prutů, vazači umělých mušek, výrobci splávků, pekaři domácího boile… A vůbec to není jen proto, že by našinec chtěl ušetřit peníz za tzv. tovární konfekci, kdepak!
text: Jiří Rážek
Kutilství totiž obecně patří k naší národní povaze. Bylo historicky vynuceno nejen někdejšími čtyřiceti lety nedostatku všeličeho. A ač je za tím vším i trocha toho furiantství – tohle přece dokážu doma vyrobit taky! – dodnes kutilské výrobky z našich domácích dílniček statečně podpírají legendu o zlatých českých rukách…
Hned zkraje musím prohlásit, že i po třech letech celkem úspěšné domácí wobblerové modelařiny jsem zůstal pouhým nadšeným amatérem samozásobitelem, neprovozuji žádnou komerční sériovou produkci. Samozřejmě, že jsem si prošel klasickým obdobím pokusů a omylů, které někdejším prospektorům wobblerové samovýroby kdysi muselo zabrat času podstatně víc. Můj relativně promptní úspěch i řemeslný posun totiž způsobilo několik okolností.
Tou zásadní je internet! Však jsem zpočátku spoustu času věnoval pročítání dostupných českých internetových diskuzí na dané téma, ba i sledování mraku zahraničních instruktážních videí, učil se od zkušených. Po necelém roce „studia“ jsem dospěl k rozhodnutí, že jsem připraven do toho jít. Nu, a mojí hlavní motivací pak byla vzpomínka na fascinující okamžik, když jsem před asi čtyřiceti lety chytil první rybu na vlastnoručně umotanou umělou mušku… Právě tohle jsem si chtěl u přívlače s vlastním wobblerem zopakovat!
Abych nezdržoval. Potřeboval jsem nejprve nakoupit patřičné základní vybavení. Výhodou bylo, že ho není mnoho, přičemž v poměru k cenám prodávaných wobblerů jsem za ně utratil asi jako za deset, dvanáct kusů. Což při průměrné ceně 200 korun za kus nebyl až tak velký výdaj.
To nejspíš uzná každý příznivec přívlače, který za sezonu ve vázkách utrhne, zničí či jinak ztratí přes deset koupených wobblerů. Další výhodou je, že k výrobě „home made“ umělé rybky netřeba velkého prostoru. Lze ji zvládnout i v domácích podmínkách, vyhovuje i malý koutek v panelákové kuchyni… Podstatným atributem výrobního úspěchu je však modelářova rozvaha. Je třeba nikam nepospíchat, vše činit pečlivě a v klidu!
Nákup vybavení
Teď o vybavení trochu přehledněji. Vyřezat z balzy nebo optimálně vyschlého lipového špalíku tělíčko umělé rybky není až tak problém. Stejně tak je posléze do hladka pečlivě obrousit. Zkraje svého počínání jsem kopíroval tvary prodávané a s úspěchem u vody užívané značkové konfekce, tedy wobblerů od renomovaných firem. Zásadnějšími fázemi bylo vybroušený korpus posléze vybavit drátěnou kostrou, wobbler optimálně vyvážit zátěží, pak ho atraktivně nabarvit a nakonec zalakovat.
Balzová prkénka jsem pořídil v modelářské prodejně. Na rozjezd jen dvě s rozměry 4x100x1000 mm, spravilo to pár korun. Kdesi na zahraničním e-shopu jsem koupil sadu řezbářských nožů s vyměnitelnými čepelemi a malou frézovou brusku na nehty s několika různými nástavci, to vše za pár stovek i s poštou. Největším výdajem však byla jednoduchá aibrushová stříkací pistole s kompresorem pro nástřik barev. To aby wobblery nakonec nějak vypadaly, blížily se designu vzorů z továren. Tady jsem už utratil kolem půl druhého tisíce.
Mezitím jsem navštívil prodejnu papírnických potřeb a nakoupil vodou ředitelné akrylové barvy pro nástřik tělíček. Bylo docela těžké si vybrat, nabídka odstínů předčila moje představy. Nakonec jsem odešel se základními barvami (černá, bílá, červená, zelená, žlutá), přidal jsem stříbrnou, zlatou, perleťovou a ještě pár neonových odstínů. U pokladny to spravily zhruba čtyři stovky.
Následovala návštěva hobbymarketu. Tady jsem bloudil mezi regály pátraje po vhodných smirkových papírech, nerezových drátcích průměru 0,6 a 0,8 mm na kostřičky a lexanových deskách na lopatky wobblerů. Nejvíc času jsem ztratil v přehršli nabídky dvousložkových čirých epoxidů, vteřinových lepidel a rychleschnoucích tzv. tekutých kovů… Počítám, že jsem mezi těmi nekonečnými regály ztratil dobré dvě hodiny, u pokladny pak za vše potřebné kolem šesti stovek.
Ani ne za měsíc jsem měl veškeré základní výrobní vybavení a materiály doma, kreditka zhubla o necelé tři tisíce korun. A to rodina ještě netušila, co se vlastně chystá. Totiž, že ku svému novému hobby vždy na několik dní v týdnu nekompromisně zaberu část kuchyňského koutu! Domácí výrobu wobblerů jsem totiž tehdy odstartoval za dlouhých zimních večerů po definitivním návratu z chalupy, kde by tuto moji novou kratochvíli v dílničce nikdo ani neregistroval.
Takže na závěr mého úvodního povídání důležitá základní rada – ve vyvzdorovaném kuchyňském koutku po sobě po každé výrobní fázi pečlivě ukliďte. To abyste dosáhli dříve uvedené podmínky výrobního úspěchu – vše činit pečlivě a hlavně v klidu. Vždyť váš vnitřní klid ovlivňuje především vaše okolí!
V následujícím dílu už půjdeme na věc. Začneme tvarovat tělíčko, ohýbat a vlepovat kostřičku, nejspíš se dostane i na výpočet a založení vhodné zátěže. Pracovat budeme s balzou – je pohodlně tvárná a s velmi vysokým vztlakem. Tím tak lehce zabrousíme do prastarých Syrakus a vzpomeneme na legendárního matematika Archiméda. Bez jeho objevů totiž nelze zákony do kapalin ponořených těles úspěšně aplikovat ani u wobblerů!
Diskuze k článku (0)