Minule jsme se bavili o tom, z jakých materiálů je možné mušky navázat. Dnes si povíme něco o tom, jaké mušky můžeme použít a jaký hmyz mohou napodobovat.

Text: Josef Jehlička, foto: autor, Luděk Švorc, Roman Heřman

Chrostíci a další

Na většině řek probíhá od začátku léta ve větším nebo menším měřítku líhnutí a rojení chrostíků, které každý muškař snadno rozezná podle třepotavého letu a typického „poskakování“ po hladině. Při lovu na jejich napodobeniny právě proto občas používáme i jinak pro suchou mušku netypické popotahování a brázdění po hladině, což napodobuje dráždivý pohyb skutečného hmyzu a někdy přináší úžasné výsledky.

Napodobenin chrostíků existuje ohromné množství. Nápadná jsou na nich především velká, nazad složená křídla a často se napodobují i výrazná tykadla. Siluetu křídel napodobíme buď zhotovením ze zimní srsti spárkaté zvěře (jelen, srnec, divočák) či ze svazečku peří CDC. Populární jsou též různé fólie, dobře mohou posloužit také výřezy z letkovych per (nejlépe dobře naimpregnované), trvanlivý je i vzor s křídlem ze srpku kohouta.

Kdysi jsem v nouzi navázal chrostíky z ostříhaného rýžového koštěte. Nevěřili byste, jak se pstruhům líbili! Vždy je důležité dosáhnout správného tvaru, vystihnout i velikost a hlavně mušku správně prezentovat. Tělíčka se buď dubují (vázací nit se potře lehce lepidlem a nanese se na ni jemně zpracovaný tělíčkový materiál), nebo použijeme hotový knotek. Také několik paprsků z většího pera vytvoří krásné, jemně chlupaté tělíčko. Osobně často používám i řídce obtočený srpek, jako při vázání palmerů.

Napodobenina líhnoucího se chrostíka sice není ta pravá suchá muška, také s ní ale lovíme v povrchové blance. Říká se jí pupa a bývá uvázána tak, aby zůstala zavěšena těsně pod hladinou. V době líhnutí hmyzu je to často jediná muška, která bývá účinná. Těsně pod hladinou je zavěšena i napodobenina líhnoucího se pakomára (shuttlecock), plavání jí zajišťuje opět nejčastěji oblíbený svazeček CDC. Dalším specifikem jsou takzvaní rozenci (Emerger), kdy ještě „nehotová“ křídla udržují mušku lehce přitopenou v povrchové blance. Tyto mušky jsou účinné hlavně v době, kdy se líhnou drobné jepičky.

Pro zajímavost si připomeňme i další vzory, napodobující další hmyz kolem vody. Jsou to imitace tiplic, šídel, vážek, lučních koníků, chroustů a podobně. Fantazie muškařů a vazačů je bez hranic, takže se občas člověk nestačí divit, co všechno se dá uvázat a co skutečně potom poslouží k oklamání ryby.

Na některých revírech se ryby často naučí vyhledávat jako potravu i kousky pečiva. Koumákům to pochopitelně netrvalo dlouho a hned se objevilo několik vzorů různých „chlebovek“ z nejrozmanitějších materiálů, od obyčejného kousku molitanu, přichyceného na háček přes obarvené nebo ovázané polystyrenové kuličky, až po montážní pěnu a různé tmely či plnidla. Tyto „obludnosti“ mi sice spíš připadají jako plivnutí do tváře klasické „suché“ muškařině, nelze jim však upřít účinnost kupříkladu na tocích, které protékají městskou aglomerací a kde si při krmení kachen nebo racků i ryby přijdou na své.

Tlusté i tenké, nenápadné i řvavé

Mušky bychom mohli rozdělit i podle nejrůznějších dalších znaků. Velmi důležitým prvkem je určitě silueta mušky. Někdy se snažíme uvázat mušku co nejstřídměji (osobně dávám těmto řídkým vzorů přednost, i když pak neplavou tak dobře), s minimálním počtem nožek štětů. Jindy je cílem vazače robustní „kartáč“.

Nepotopitelný a dobře sledovatelný i v peřejích nebo pěně. U některých vzorů máme maximální snahu o vytvoření co nejsubtilnějšího tělíčka, příkladem jsou mušky s tělíčkem z odraného paprsku pavího pera (takzvané brčkové mušky – quill) nebo z dnes tak populárního bodyglassu, pružného materiálu, který je neskutečně natahovatelný a po natažení krásně zprůsvitní.

Vznikne tak jemné tělíčko s náznakem kroužkování, velmi dobře napodobující drobné jepky. U velkých májovek se naopak setkáváme i s hodně dlouhým tělem, vyvázaným často i přes oblouček háčku, ať již je vytvořeno pletením, navázáním na podklad z brku nebo s použitím speciálního polotovaru. Tělíčka suchých mušek jsou občas vázána i velmi robustní, mají-li napodobovat například brouky, vosy a další hmyz se silným tělem.

Ty využijeme zejména při chytání u břehu a pod větvemi stromů, kde je výskyt suchozemského hmyzu asi nejpravděpodobnější. V období rojení mravenců sáhneme po napodobeninách ve vhodné velikosti a barvě, u nichž budou jedním z nejdůležitějších prvků nápadná křídla a zesílený zadeček.

Tělíčka mušek se váží snad ve všech známých barvách, od úplně černých přes oblíbené nenápadné odstíny šedé, hnědé a olivové až po nápadně žluté, oranžové či fialové a růžové. Často jsou kroužkována světlejší nebo tmavou nití nebo lesklou lametou. Mnohá tělíčka dokonce přímo vytváříme z klasických nebo holografických lamet. Bývají pak účinná za intenzivního slunečního svitu. Vzpomínám si, jak jsem od kamaráda vyloudil jakousi fosforeskující fólii, která po nasvícení fungovala jako ručičky na dědově budíku, ale stejně mušku ve tmě moc vidět nebylo a zbytek materiálu dodnes leží někde v krabičce. Inu, ne každý experiment vede k úspěchu. Jinak se pro večerní lov skvěle osvědčují i bílé mušky nebo mušky s bílými prvky.

Důležitým prvkem mušky jsou i štěty. Má je i opravdový hmyz. Někdy jsou velmi výrazné (u jepic, pošvatek apod.), jindy je vážeme především kvůli lepšímu „posazení“ mušky na hladinu. Nemělo by jich být moc (i když ryby si asi jejich přesný počet těžko spočítají). Vážeme je vždy z kvalitního materiálu. Sklon a postavení štětů vůči tělíčku ovlivní polohu mušky na hladině, proto jim věnujme dostatečnou pozornost. Některé mušky štěty úplně postrádají, občas mají na zadečku upevněn takzvaný střapeček (tag).

Vždyť kdo by neznal populární rudořitku (Red Tag) a její modifikace! Vytváříme je nejčastěji z vlny, chemlonu nebo syntetických materiálů, popřípadě z barveného peří. Tento střapec působí často jako atraktor. Někdy ho nahrazujeme jen několika oviny barevnou nití či lametkou v místech, kde přechází ramínko háčku do obloučku. Tento koneček se pak nazývá tip. Koncové prvky lze u různých vzorů rozličně kombinovat. O zesílených částech těla jsem se už zmínil (zadeček u mravenců), zesílení však může být vytvořeno i v místě hlavohrudi. Buď navinutím většího množství tělíčkového materiálu nebo přidáním dubingu.

Tělíčka suchých mušek se většinou váží kónická směrem od hlavičky k zadní části, jak tomu bývá u skutečného hmyzu. Hlavička pak bývá situována u očka háčku, občas se ale můžeme setkat i s opačně vázanými vzory. Existují také modely se dvěma věnečky nožiček, napodobující hned dva exempláře hmyzu najednou. Nápadné růžové, světle modré a podobně nepravděpodobně zbarvené mušky má na svědomí, pokud správně tuším, především francouzská muškařská škola (ne, s francouzskou nymfou to nemá kromě země původu nic společného!), osobně ale dávám přednost střízlivým, nenápadně šedavým a nahnědlým přírodním vzorům, ačkoli třeba pro podzimní lov lipanů bývají tyhle „přihřáté“ mušky občas efektivní.

O vysazených rybách se snad ani není třeba bavit. Pokud mají zájem o potravu z hladiny, vezmou často téměř cokoli. Zkušený duhák, který se už párkrát spletl, ale bývá všemi mastmi mazaný. Prezentace mušky a její vedení musí být perfektní. Nápadnější vzory však často fungují dobře.

Podle čeho by se měl řídit výběr vhodné suché mušky?

To je otázka jako od Hamleta, že? Ideální většinou je, pokud můžeme nabídnout vzor, který co nejdůvěryhodněji napodobuje hmyz, který se právě na vodě vyskytuje. I když někdy funguje i metoda totálního šoku. To je však už jedno z nouzových řešení. Často se na různých místech (i nepříliš daleko od sebe) vyskytuje odlišný hmyz a tak nebuďme líní mušku vyměnit, jinak naše nabídka může být přes všechnu snahu nevhodná. Sledujme také činnost hmyzu a snažme se napodobit právě probíhající aktivitu. Ale o tom si povíme něco podrobněji v dalším povídání.

Napsat komentář