Text: Lukáš Vejřík
U vody bylo krásné ticho, jen na protější straně nádrže bylo slyšet dva staříky, jak spolu živě diskutují. Jeden seděl na břehu směrem nalevo od nás a ten druhý se vydával na lov z lodě.
Stále jsem, napůl ve snech, jedním uchem poslouchal živé diskuze staříků směřující hlavně k rybám. V kaňonu vyprázdněné nádrže, která zde byla široká sotva osmdesát metrů, bylo krásně slyšet každé slovo.
Mezitím stařík na nezakotvené lodi, ze které lovil přívlačí, pomalu doplul až k našemu břehu, kde mu konečně přišel první záběr. Jedním okem jsem pokukoval po staříkovi, jak si počíná a za chvíli měl malou štičku v podběráku, kde se zběsile třepala.
Mezitím začal Milan připravovat snídani, krájel chléb a mazal na něj sýr. V tu chvíli jsme si s Jakubem uvědomili, že po bezesné noci nám také kručí v břiše a začali jsme se věnovat naplno jídlu a oba staříky jsme úplně vypustili z mysli.
Naši snídani však přerušil druhý stařík, který předtím posedával na břehu. Náhle jsme si všimli, jak jde po protějším strmém suťovém svahu směrem k nám. Zbystřili jsme, dívali se na něj a čekali, co nám chce. Jen aby se nesnažil jít po suti ještě dál, s každým dalším krokem jsme ho už viděli ve vodě.
Háček v ruce
Náhle na nás začal volat „Kluci, jděte prosím pomoct kamarádovi támhle na té lodi. Má v ruce háček!“
Chvíli jsem se ještě rozespalý snažil zpracovat přijaté informace. Milan však v okamžiku vstal, vzal nůž upatlaný od sýra, rychle ho otřel o chleba a šel podél břehu ke staříkovi na lodi. Trochu mě vylekalo, že si vzal pouze nůž, nicméně rychle jsem si oblékl prsačky, protože stařík byl stále ještě asi tři metry od břehu a vydal se také za ním. Mezitím už Milan stál přímo před ním a říkal mu, ať dovesluje až ke břehu.
„Ne, ne, kluci, to je zbytečné, já k doktorovi nechci, to mi tady normálně tu ruku rozřízněte tím nožem a háček vyndejte“
Stařík však odvětil, že nemůže hýbat ani jednou rukou. Rychle jsem tedy vlezl do vody, že mi prsačky tak tak stačily a přitáhl loď i se staříkem až ke břehu. To, čeho jsem se měl následně stát svědkem, mě udivovalo ještě týden po celé události a udivuje mě vlastně dodnes.
Neskutečný propletenec
Asi tak sedmdesátiletý muž seděl přikrčený v lodi s oběma rukama celýma od krve, přičemž jednu ruku měl zastrčenou hluboko v tlamě štiky, ze které zároveň koukal konec wobblera.
Druhou ruku měl naopak zasunutou pod skřelemi štiky tak, že kdesi v hloubi tlamy se obě ruce stýkaly. Aby toho nebylo málo, celou tuto scenerii doplňoval ještě prut s navijákem, který visel pod rukama staříka za vlasec uvázaný k wobbleru. Třešničkou na dortu byl podběrák, který rovněž visel pod staříkem svou sítí zamotaný do trojháčků wobblera a do zubů štiky.
Když jsem si tuto neobvyklou scenérii prohlédl, odvětil jsem: „Doufám, že štika je už mrtvá a ta krev je z té štiky.“
Na to mi muž s úsměvem odpověděl „Ne ne, ta krev je moje.“
Na dotaz, zda je štika mrtvá mi odpověděla ona sama tím, že se zatřepala zavěšená za zuby na staříkových rukou. Milan se snažil udržet dědu v klidu.
„Začneme to řešit v klidu,“ řekl. Nejdříve tedy odřízl prut s navijákem. Potom začal vymotávat ze štičí tlamy podběrák. Pak jsme konečně zjistili, kde je kámen úrazu. Štika měla celý wobbler hluboko v tlamě, zadní trojháček nebyl ani vidět, ten byl kdesi u spodní ruky. Ale ten přední měla štika zapíchnutý jedním hákem v tlamě a druhý byl kompletně celý zapíchnutý do palcového svalu na dlani ruky.
Když jsem to vše viděl, odvětil jsem: „Dobře, tak tu štiku zabijeme, celou tlamu rozřežeme a vás už jen s wobblerem v rukou odvezeme k doktorovi.“
K tomu stařík jen poznamenal: „Ne, ne, kluci, to je zbytečné, já k doktorovi nechci, to mi tady normálně tu ruku rozřízněte tím nožem a háček vyndejte.“
Milan mu na to odpověděl, že pokud to tak chce, tak že mu tedy ruku rozřízne. V tu chvíli mě polil pot a řekl jsem, že tohle už je na mě moc a od té doby jsem se na celou operaci už nedíval, jen jsem přidržoval loď a poslouchal rozhovor obou chlapů.
Operace začíná
Stařík začal řídit operaci s větami: „Tady mi to takhle rozřízni… Neboj se, jen pořádně přitlač, než povolí ta kůže, to musíš pořádně zabrat…“
Kůže náhle pod tlakem tupého nože upatlaného od sýra povolila. Jenže jak byl Milan v řezání rozjetý, podle staříkových pokynů sval skutečně prořízl. Bohužel svalem prošel nůž jako máslem, a tak se prý zastavil až o šlachu prstu. V tu chvíli se staříkův klidný hlas na chvíli proměnil v upřímné „au au au!“
Poprvé jsem během akce v Milanově tváři viděl neklid. Nicméně řez byl proveden přesně podél celého zaschlého háčku, takže operující háček z dědova svalu špičkou nože vydloubl.
Stařík vyndal jednu ruku ze štičí tlamy, Milan štiku uchopil do ruky a zeptal se: „No a co ta druhá ruka, v té máte také háček?“ Stařík jen pokrčil rameny.
Zkusil vytáhnout ruku pořezanou od zubů ze skřelí štiky a – povedlo se! Náhle byl volný. Až nyní jsem se podíval na jeho zničené ruce a řekl mu, aby si ruce hlavně hned vydezinfikoval a zajel k doktorovi nechat si sešít rozřízlou dlaň.
Stařík mi však odpověděl, že je to zbytečné, že si ruce umyje v nádrži a pak že se to brzy zahojí. Když jsem se podíval na špinavou zakalenou vodu z poloprázdné nádrže plné rozvířeného bahna z obnažených břehů, zatočila se mi hlava.
Děda nám za vše velmi poděkoval, opláchl si ruce v nádrži a vyrazil s lodí zpět, směrem ke svému kolegovi na protější straně. Ještě na nás volal, abychom přišli večer na panáka. Pak připlul ke břehu, prohodil pár slov s kolegou a zmizel ve stráni. My se vrátili za Jakubem a celý příběh mu vyprávěli. Jakub z toho zezelenal a děkoval nám, že jsme ho nepovolali do zbraně.
Překvapení
Za půl hodiny přišlo to pravé překvapení, stařík byl totiž zpátky u vody a to i s vybavením na ryby a rukama v obvazech. Aby toho nebylo málo, nasedl na loď, odvesloval do půlky nádrže a začal znovu vláčet. Po chvíli chytil další štiku, připlul s ní ke břehu a chlubil se. V ten den byl na břehu za hrdinu, všichni ho obdivovali. Ale jak asi vypadaly jeho ruce druhý den, to bych opravdu vidět nechtěl! Zažil jsem u vody už ledacos, ale na tohle bych rozhodně neměl. Takový tvrďák tedy nejsem!
Diskuze k článku (0)