Štiku ulovíte na mnoho různých nástrah. Nejpoužívanější je asi živá rybka, ale lze použít spoustu umělých nástrah od gum, třpytek až po wobblery. Tyto umělé nástrahy dnes nenapodobují pouze rybky, ale také netopýry, hady, myši a další zvířata, pohybující se okolo vody. Jaké zvíře nedá spát kanadským štikám?

Text: Zdeněk Edelmann

Dobrosrdečný Hardy
Yukon není místem pro průměrného turistu – sem míří lidé „postižení“ zálibami v extrémních sportech, rybáři, lovci a lidé, kteří směřují na místa, kde s největší pravděpodobností mnoho jiných lidí nepotkají. Naložili jsme naši výstroj do mikrobusu a vyrazili ven z města.

Yukon
Foto: archiv CK Pepa

Před budovou rybářského a loveckého pensionu Dalton Trail Lodge nás přivítala usměvavá paní domu, Trix. S manželem paní Trix, Hardym, jsem měl možnost seznámení hned po večeři. Zatímco si dvacet hostů pensionu pochutnávalo na zmrzlině nebo kávě, obcházel Hardy jejich stoly a pomáhal jim připravit program na následující den.

„Chceš jet na královské lososy? OK, žádný problém. Chceš jet s průvodcem nebo sám? S průvodcem? Fajn, támhleti dva Švýcaři jedou zítra s Thomasem, tak se k nim můžeš přidat a rozdělíte se o náklady na dopravu a průvodce. A co vy? Aha, na lipany… Jo, můžu vám zajistit průvodce, ale stačí, když vám odvezu loď na tohle jezero, přejedete k přítoku a pak půjdete po pravém břehu, popřípadě se zastavíte u některého z přítoků… Á, tady máme naše nováčky,“ usmál se Hardy a zamířil k našemu stolu, kde jsem seděl já a Roland – tak se jmenoval Francouz, který přiletěl se mnou. „Jaké ryby chcete lovit vy?“ zněla otázka. „Chci si zachytat jakékoli hezké ryby v hezké přírodě a podřídím se počasí,“ hlesl jsem.

kanadská příroda
Foto: archiv CK Pepa

Jdeme na to, očekávání je velké. Po hodině jízdy jsme opustili asfaltový povrch a chvilku poskakovali po lesní cestě, která končila u několika nepříliš udržovaných domků. „Nejprve zajedeme k výtoku říčky z jezera. Když tam ryby nebudou, tak zkusíme trávy uprostřed jezera a pak podle času i přítok,“ načrtl náš program průvodce.

Štiky u výtoku z jezera opravdu byly. Zatímco „Frantík“ ve vodě máčel wobbler, já nahodil oblíbenou modrobílou gumovou rybičku. V podstatě na každý nához byl nějaký drbanec a nezřídka, když po špatném záseku jedna ryba spadla, stačilo několikrát otočit kličkou navijáku a přišel další záběr. Po dopadu na hladinu jsme občas zahlédli, jak se v mělké vodě zalesklo štičí tělo nebo se u břehu zavařila voda. Jenže to byly spíše štičky než štiky. Navíc i tenhle štičí dorost dostal po dvaceti minutách drezúry rozum a ztratil o naše nástrahy zájem.  „Tak dost,“ zavelel průvodce. „Jedeme na pořádné ryby.“

kanadská štika
Foto: archiv CK Pepa

Úspěch mezi rostlinami
Přejeli jsme na okraj hustého porostu rdesna a vodních trav. Chvilku jsem vláčel opatrně okolo travin, abych neuvázl, marně. Nesmělý nához nástrahy doprostřed bujného porostu a vedení rybičky tak, aby se pokud možno nezamotala do spleti kytek, přinesl kýžený efekt. Štika vyrazila z úkrytu mezi rostlinami a nekompromisně bafla rybičku, která zmizela v její zubaté tlamě.

V čisté vodě jsme měli možnost pozorovat nádherné úniky dravce, který po několika výskocích zamířil mezi trsy vodní vegetace, které našponovaná šňůra krájela jako tupý nůž chléb – pomalu, ale šlo to. Nakonec se mi podařilo štiku unavit a pak i vymotat ze salátu, do kterého se stihla během souboje celá zabalit. Metr ukázal 85 cm a to už je hezká rybka. Vrátili jsme ji zpět do jezera s pozvánkou na návštěvu starších příbuzných, která následovala vzápětí.

Aha, tahle žába není k jídlu, to je nástraha, rozzářil se Francouz

Nástraha s velkým N
Jinak klidný Francouz občas propadal výbuchu vášně, když se nám snažil sdělit, že mu právě zabrala štika a do jeho výkřiků „brošé, brošé“ a „grán brošé“ se občas přimotalo rázné „mérde“, to když mu nástraha zůstala trčet v porostu vodních rostlin. Po jedné ze sérií, kdy francouzské „mérde“ stíhalo mezinárodní „k…va“, se náš průvodce začal přehrabovat v kufříku s nástrahami a vytáhl jakousi zelenou, ze které se při bližším ohledání vyklubala plastová napodobenina žáby s rotujícími zadními končetinami a dvojháčkem.

„Aha, tahle žába není k jídlu, to je nástraha,“ zazářil Francouz a už ji navazoval na lanko. Žábu nahodil do porostu trav a rázem pochopil, že do jeho rybářského života vstoupila nástraha s velkým N. Žába si plavala asi deset centimetrů pod hladinou a rotující zadní polovina těla zabraňovala travám v uvěznění nástrahy.

A co teprve, když na ni zaútočila první štika! Nádherný útok na hladině – voda stříkala, Frantík brebentil nadšením, brzda cvrčela a štika se vypnula. Jenže co to, namísto důstojného ústupu do hlubin jezera se dravec opět vrhl na žábu. Tentokrát zásek seděl. Celé odpoledne pak dráždil Roland žabákem štiky v jezeře a situace, kdy štika zaútočila opětovně na nástrahu, ze které předtím spadla, se několikrát opakovala. Snad ani nemusím podotýkat, že pár žab jsem si s sebou přivezl domů jako suvenýr. Uvidíme, jak budou chutnat našim štikám…  

Napsat komentář