Po několika chaotických dnech přišel konečně den, kdy jsme mohli normálně vyplout na moře. Po včerejším větru je hladina sice trochu rozhoupaná, ale my jsme přeci staří mořští vlci!

Text: David Štrunc, foto: autor

V Norsku ztratíte pojem o čase. Když fouká, můžete chytat z mola, pít, hrát hry… Ale hlavně spát. Musíte dospat cestu, dny, kdy jste jen lovili a skoro nespali a připravit si zásoby spánku na chvíli, kdy zas budete jen na moři.

Budíček před šestou hodinou ranní mě tedy ani nevyvedl z míry. Rychlá snídaně, poslední kontrola náčiní a hurá na vodu.

Dnes jedeme s Pavlem Vybohem, kterého bych označil téměř za místního. Byl na tomto místě tolikrát, že by vám na spočítání jeho výprav nestačily ani prsty na celém těle.

Pavel se specializuje na lov polaků, proto vyrážíme cíleně právě za touto rybou. Zastavujeme až po dvaceti minutách jízdy u ostrůvků, kde hloubka dosahuje maximálně třiceti metrů. Hned na první hod má většina z naší posádky kontakt s rybou. Do lodi se však žádná z nich nepodívala.

Pavel nám vysvětluje, že polak, který do nástrahy jen narazí, bývá velký. Malí polaci nemají problém spolknout i větší nástrahy, velcí jsou však opatrní a nástrahu ochutnávají.

Dáváme se na cestu podél ostrůvků a podmořských kopců. První ryby se zanedlouho také dostaví. Trochu problematické je chytání ve čtyřech lidech. Snažíme se, jak můžeme. Většinou házíme dva na každém boku lodi, ne vždy se to daří a nevyhneme se ani složitému rozmotávání.

Když už mě lov kvůli počtu lidí na lodi přestával bavit, zlepšila mi náladu nečekaná rána do nástrahy a divoká jízda. Prut ohnutý jako luk a metry šňůry mizí v modrozelené vodě. To je přesně to, co na mořském chytání miluju! Snažím se rybu ubrzdit, jak jen to jde. Pod námi je chaluhové pole a pokud se dostane až tam, může být rychle po souboji.

Po chvilce se mi daří rybu zastavit a získat první metry šňůry zpět na cívku. Nic však není rozhodnuto. Polak je silná ryba a v takto malé hloubce neztrácí sílu ani dekompresí. Opět se rozjíždí a já mohu jen bezmocně koukat na točící se cívku.

Nevím, jestli jsem ho zastavil pět metrů nebo jen deset centimetrů nade dnem, ale zastavil. A to bylo hlavní. Pomalu jsem opět získal převahu a tentokrát už se ryba nechala s malými přestávkami „vypumpovat“ až na hladinu. Když se pak unavený polak vyhoupl vedle lodi, nevěřil jsem svým očím. Metr ukázal krásných 94 centimetrů. Mám nový osobáček!

Po dvou hodinách se dostáváme do zálivu, kde mají být tresky obecné. Vyměním tedy tmavou gumu za jasně oranžovou, která je na tento druh nejlepší.

Tresky obecné se drží u dna, používám tedy 80g hlavičku, abych tam svou nástrahu dostal co nejrychleji. Záběr na sebe nenechá dlouho čekat. Po záseku cítím jen tupý tah a občas malé mrsknutí. „To bude obecňačka,“ hlásím ostatním na lodi. Dorschu (čtěte doršu), jak se této rybě také říká, poznáte podle souboje velmi snadno. Nikam neujíždí. Jen se na vlasci točí kolem své osy. Celý souboj tedy spočívá spíše ve vytažení těžké ryby než v jízdách přes brzdu, jako je tomu u polaka.

Ryb z mělčin máme už poměrně dost, přesouváme se tedy na podmořský kopec, jehož vrchol je 49 metrů pod hladinou. Okolní dno se svažuje do 100 metrů na některých stranách i hlouběji. Očekáváme zde kelery, neboli tresky tmavé.

Hned na první hod se nám naše teorie potvrdila. Nechal jsem si na prutu makrelové návazce, táhnu tedy několik kelerů najednou. Tedy táhnu… Spíš mám problém je odlepit ode dna.

Bednu na lodi jsme naplnili během půlhodinky.

Když se trefíte do takového hejna, nestíháte nic. Odklopíte naviják a čekáte, nástraha se zastaví ve sloupci, zaklapnete naviják, sehnete se a začíná parádní souboj. Úplně vyždímaní vytáhnete ryby na hladinu, položíte do lodi, odklopíte naviják a než stihnete cokoli udělat, taháte další ryby.

Svěle jsme si zachytali. A teď rychle domů. Čeká nás několik hodin ve filetárně a zítra budíček opět brzy ráno.

Napsat komentář