Jednou v létě jsme se s kamarádem rozhodli jet na týden na ryby na Orlík. Po velkých přípravách jsme plně vybaveni vyrazili a začali objíždět známá místa v horní části přehrady. Vezli jsme i nezbytnou pramici, která je zde velkou výhodou vzhledem k těžko po souši přístupným místům u vody.

Text: Karel Haišman, foto: Pixabay

Projeli jsme Hladnou, Jehnědno a další tábořiště, ale všude bylo naprosto přeplněno, byl čas dovolených. Nakonec jsme zůstali na tehdejším veřejném tábořišti Písečná. Jeho nepřístupnost a nízká vybavenost nám na rozdíl od některých rekreantů nevadila, jeli jsme přece na ryby.

Po příjezdu nás čekalo další nepříjemné překvapení, voda bohužel silně „kvetla“ a vyhlídky na lov tedy nebyly příliš dobré. Přesto jsme s lodí objeli několik míst a mírně nakrmili. Střídavě jsme pak na nich zkoušeli chytat, až na nějaké cejny bez úspěchu. Ale nakonec i cejn je dobrá ryba a tak jsme si vždy nějakého upražili na pánvičce na ohni.

Druhý den pobytu se kousek od našeho stanu utábořili mladí novomanželé – nerybáři. Občas jsme s nimi prohodili pár slov a vždy, když jsme přijeli z lovu, zvědavě pokukovali po našich úlovcích. Bylo to zřejmě díky té vůni z pánve…

Prostě když jsme pekli cejna, měli asi představu, že právě pořádáme lukulské hody. Alespoň to tak vypadalo podle poznámek, dost nahlas vyřčených, které jsme zaslechli, jako: „Ti rybáři to mají jednoduché, chytnou si rybu a mají vystaráno.“

Jako laici samozřejmě nemohli tušit, že kdybychom se rybolovem živili, byli bychom už všichni dávno „na prkně“. Nakonec jsme se ale nad nimi slitovali a domluvili se, že jim příští úlovek věnujeme. Jako na potvoru jsme ale příští den nechytli kromě několika „zrcátek“ nic.

Nečekaný záběr

Když jsme se pozdě večer vraceli na pramici do tábora z jednoho vzdálenějšího loviště, ze zoufalství jsem navázal malého wobblera a nechal ho pracovat asi deset metrů za jedoucí loďkou. Byla už úplná tma, když mě náhle prudký náraz do prutu málem převrhl do vody.

Rychle jsem povolil brzdu, na navijáku byl slabý vlasec. Asi po deseti minutách byla ryba v lodi. Byl to bolen o hmotnosti zhruba dvě kila. Nic moc, ale přece nějaký úlovek. Normálně bych ho pustil, ale v tu chvíli mě něco napadlo.

Ráno jsme ho slavnostně předali sousedům. V duchu jsme si přitom pomyslili: No, když to mají ti rybáři tak jednoduché, tak si to taky užijte. Ten hoch byl jako v Jiříkově vidění, neustále opakoval: „Tak velkou rybu si od vás nemůžeme vzít.“ Ale nakonec prohlásil. „Tak dobře, ale přijdete ochutnat.“ S díky jsme odmítli, věděli jsme své.

U vedlejšího stanu pak nastal nevídaný shon – hledání různých koření, oleje, pánve a dalších propriet. Odpoledne se pak začala linout vůně pečené ryby. Jak jsme tak s kamarádem seděli u obvyklého oběda – leča z konzervy –, zaslechli jsme od sousedů podivné zesilující se zvuky.

Nakonec jsme nevydrželi a šli se podívat. Manželé seděli u pánve s pečenou rybou a prskali kolem sebe na všechny strany drobné kostičky, kterých je maso bolena plné. Asi po čtvrt hodině bylo dobojováno, bolen byl rozprášen na ploše několika čtverečních metrů.

Raději jsme se zdrželi komentáře, stáhli se na vlastní území a čas od času se dusili smíchem. Přišli pak sami a mladá paní povídala: „Co jsme tady, hecuju manžela, aby si taky pořídil rybářský lístek. Ale po tomhle zážitku tedy nevím.“ Když jsme pak všechno u skleničky probrali a zasmáli se, rada starších rozhodla, že se pán také stane sportovním rybářem. Jel s námi ráno na ryby a i když jsme už nic kloudného nechytili, podle jeho nadšení soudím, že začal rybařit a že chytá dodnes.

1 Komentář

  1. Kdo neumí žrát ryby, ať žere kuřata. Bolen je úplně normální ryba ke konzumaci, zvlášť ve velikosti 2 kg.

Napsat komentář