Letní dny se často nesou v duchu cestování, poznávání nových revírů, ale i lidí a krásných zákoutí u vody. Prázdniny ještě nezačaly, takže je u vody poměrně klid a tak to mám rád. Už roky jezdíme na dovolenou mimo sezonu, takže červen a pak září jsou naše měsíce, kdy si užíváme klidu a pohody, jak jen to jde…
text: Milan Tychler foto: autor
V půlce měsíce vyrážíme na deset dnů do Jeseníků. Ne až úplně vzhůru, ale do podhůří, protože strmé chodníčky už pro nás úplně nejsou a také bych tam těžko hledal ryby. Nepotřebuji na dovolené žádný velký revír a spoustu ryb. Spokojím se s malým rybníčkem někde za vsí a kdyby v něm plavali jen samí karasi, budu naprosto spokojen. Jen když tam bude klid, vyjde nám počasí a okolo bude spousta zelených stromů zrcadlících se v klidné vodní hladině…
Je jasné, že když se jede na dovolenou s rodinou a se psem, není v autě místa nazbyt a z rybařiny se bere vždy jen to nezbytné. I tak je toho dost, ale když víte, kam a do čeho jdete, dá se rybářská bagáž omezit dost výrazně. Ovšem pravda je i to, že když se třídí až moc, obvykle se něco zapomene a pak řešíte, jak to nahradit. Když na to přijdete v neděli ráno, pak je to problém, protože i kdyby stála rybářská prodejna přímo u rybníka, bude stejně zavřená. V mém případě to však bylo trochu jinak.
K rybníčku jako dlaň to mám z chaty necelé dva kilometry. Z dřívějška vím, že je to taková ta voda, kam jezdí jen domorodci z okolí, protože lovcům trofejních ryb nemá co nabídnout. Co se sem nasadí, to se také vyloví. Samozřejmě tu bude několik větších ryb, které dokážou nějaký čas odolávat nástrahám rybářů, ale i ty se občas spletou a pak samozřejmě končí. Tohle je voda, kde pustí mírovou rybu jen málokdo.
Takže, co vím? Jsou tu nějací kapři, poměrně dost karasů stříbřitých, najde se tu i línek, celkem dost tu zlobívají malí perlíni, rozhodně se tu najde i štika, pár okounů a nebyla by to pořádná voda, kdyby neměla i svou legendu v podobě sumce. Ale to je podle mě opravdu jen legenda, protože tady by se velký sumec snad ani neotočil. A abych nezapomněl – jsou tu celkem pěkní amuři a ti mě samozřejmě zajímají.
První den na chatě není nikdy o rybách. To se vždycky snažíme co nejlépe zabydlet, uložit své věci, každý si najde svůj klidný koutek a když je dost času a fajn počasí, prozkoumáme i nejbližší okolí. Z toho má vždycky největší radost náš pes. V pozdním odpoledni už je to jen klidné posezení u kávy, pak lehká večeře a jak se říkalo na vojně – klid na lůžku.
Pobyt na chatě obvykle kombinujeme s procházkami po okolí i delšími výlety a rybaření tak směřuji do časných ranních hodin. Občas zajdu i navečer, ale rána mám prostě raději. Vstávání mi problém nedělá a tím, jak vstanu dřív, si prodloužím den. Před devátou už bývám zpět, a to je čas na společnou snídani, kde se obvykle domlouváme, jak naložíme s volným dnem.
Obhlídka rybníka
Už první ráno jsem si myslel, že půjdu na ryby, ale nějak to nevyšlo. Obyčejně vstanu i bez budíku, takže jsem si ho ani nenastavil, ale spalo se mi tak dobře, že jsem vstal až o půl osmé, takže jít na ryby už nemá cenu. Spal jsem, jako když mě do vody hodí. Není se čemu divit. Před odjezdem jsem měl několik náročných dnů, moc jsem toho nenaspal a teď jsem v klidu a na čerstvém vzduchu. Nakonec, proč si pro jednou taky nepřispat? Vždyť na rybu bude času ještě dost a dost.
Alespoň mám víc času, abych si všechno připravil a po obědě si uděláme společnou procházku, ať vidím, jak to na rybníce vypadá. Vezmeme to zadem okolo lesa po pěšině, aby se i pes trochu vyběhal.
Sluníčko od rána svítí a po obědě doslova žhne, takže stín lesa na cestě k vodě přijde víc než vhod. Jdeme pomaloučku, jen co noha nohu mine a užíváme si první volný den.
Rybník není za hradbou vzrostlých stromů vidět a hladina se ukáže, až když nás pěšina vyvede z hustého houští. A pak je před námi rybníček jako malovaný. Hrubě otesaná kláda na břehu položená na dvou pařezích je skvělá lavička, kterou má žena využije k odpočinku, ale já si jdu rybníček obejít kolem dokola. Pes musí samozřejmě se mnou. Objevuji tu několik pěkných míst, ale podle všeho, i když je tráva na březích posekaná, už tu nějakou chvíli nikdo nelovil. Rybník jako dlaň napájí malý potůček, kde teď teče sotva čůrek vody. Myslím, že v tomto počasí se více vody odpaří, než přiteče. Hezky se na tu vodičku dívá a už mě začínají svrbět ruce.
Zázračná nástraha
Následující rána pilně lovím. Nedá se říci, že by se mi nedařilo. Karasů přehršle, dokonce i několik pěkných kapříků se povedlo, nějaký ten línek. Ale amuři, ti se mi vyhýbají. O tom, že tady jsou, není pochyb, protože jsem jich několik zahlédl, jak se sluní pod hladinou.
Na plovoucí pečivo se přes den chytat nedají, protože je tu tolik drobotiny, že nástrahu během chvilky rozcupuje. Zkouším to i dvakrát navečer, ale také nic. Pak mě napadá, že bych to mohl zkusit s kukuřicí, kterou amuři opravdu milují a v tomto malém rybníčku by to mohlo fungovat. Potíž je v tom, že žádnou nemám a nemám ani žádnou vnadící směs, se kterou bych kukuřici kombinoval pro lepší vnadící efekt. Mám ještě čtyři dny na to, abych si dokázal, že amura chytit umím, ale nejbližší rybářské potřeby jsou dvacet kilometrů daleko. Není to moc, ale není to ani málo, ale hlavně se mi tam moc nechce. Snad si poradím i tak.
Ještě dnes se vypravím do nejbližší vesničky a v obchůdku, kde se pět lidí sotva otočí, vyberu z mrazícího boxu všechnu mraženou kukuřici a navrch ještě beru pět velkých plechovek sterilované. Snad to bude stačit. Večer pořádně navnadím nedaleko břehu pod převislými větvemi vrby a ráno se jde na věc. Hned po příchodu zase letí do vody hromada kukuřice, ale dnes tam ještě lovit nebudu. Nechci si loviště zbytečně plašit zdoláváním menších ryb. Amuři jsou poměrně plaché ryby a mohli by pojmout podezření.
Lovím v opačném koutě a dnes se bavím jen drobotinou. Bič, dokonale vyvážený splávek s dlouhou štíhlou anténkou, trocha krmení a po celou dobu lovu se prakticky nezastavím. Dnes ráno mají svůj den línci. Do podběráku jich přivedu snad deset. Žížalky na ně prostě platí. Za chatou jsem otočil jen tak na zkoušku několik starých prken a několik kamenů, které jsem několik dnů dvakrát denně poctivě zaléval (ještě že je tu vlastní studna) a vyplatilo se. Bavím se báječně.
Konečně amur
Večer opět krmím, ráno kukuřicí taky nešetřím a zkouším lovit. Mám nahozené dva lehké feederové pruty, ale obavu o ně nemám. Tady není jediná vázka, takže i kdyby zabralo něco většího, mám slušné šance to zdolat. Kromě kukuřice dnes přihodím i několik koulí vnadící směsi. Je to běžná sladká hrubá kaprová směs bez příměsi rybích mouček, která skoro nekalí, ale jak vím, amuři mají zákalek moc rádi a nejraději ten, co voní kukuřicí. Proto směs nevlhčím jen vodou, jak je obvyklé, ale pořádnou dávkou rozmixované kukuřice. Koule moc neumačkávám, aby se rozpadly už na hladině a za chvilku je mé lovné místo celé mléčně zakalené. Je jasné, že hluk ryby na nějakou dobu vyžene, ale já věřím, že neodolají a vrátí se.
Na první záběr čekám skoro dvě hodiny a výsledkem je moc pěkný kapr. Sebral tři zrnka kukuřice pod háčkem. Pak zlobí karasi a těsně před půl devátou, kdy už jsem skoro nedoufal, přichází záběr jako hrom, který mi div nestrhl prut z vidliček do vody. Je to první amur na této vodě a je to hned pořádný kus, který se mi sotva vejde do podběráku. Radost je převeliká. Rybu samozřejmě pouštím a hned jsem se i zařekl, že je nechám na pokoji. Ať si tady klidně žijí, plavou, rostou a určitě se uvidíme zase za rok…
Článek jsme odemkli z aktuální Rybářství. Časopis vychází každý měsíc, a pokud byste měli chuť o jeho získání nebo zařízení předplatného, navštivte stránku https://www.irybarstvi.cz/predplatne/. Vybrat si můžete z klasického předplatného papírového časopisu, nebo elektronického.
Diskuze k článku (0)