Rybaření je vášeň na celý život. Kdo jednou okusí pocit velké ryby na rybářském prutě, už nikdy se ho nebude chtít vzdát. Občas nastane situace, že člověk už na ryby jít nemůže. Co potom?
Text: Hana Svatušková, foto: Pixabay
Martin poslouchal jako dítě dědovo rybářské povídání a jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Děda ho o prázdninách brával k vodě a tam se jeho bajky poslouchaly ještě líp. Často si dědu představoval jako rybáře na moři, který loví obrovské ryby. Pak nastupovala babička, jejíž kuchařské umění bylo nedostižné.
Martin vyrostl, k babičce a dědovi už tak často nejezdil, měl svoje kamarády… Babička později umřela a děda zůstal sám. I na něm se podepsal zub času. Strádal, smutnil a přidala se i Alzheimerova choroba. Děda musel jít do domova důchodců.
To, že by zůstal sám v malém domku, bylo pro něj nebezpečné. Martin v době, kdy studoval, neměl na rodinu moc času. I setkávání s dědou byla sporadická.
Po studiích se Martin vrátil domů. Při jedné návštěvě u dědy se mu udělalo mdlo. Děda mluvil z cesty, nepamatoval si nic, rodinu nepoznával. Jen vzpomínal na babičku a na dobu, kdy rybařil. Martin se rozhodl, že se dá na rybaření, aby udělal dědovi radost.
Konečně na ryby
Po nějakém čase uzrál čas vzít dědu k vodě. Lékař byl zpočátku velmi skeptický, ale přiznal, že děda o dlouhodobou paměť zcela nepřišel. Děda vůbec nechápal, proč má jednoho dne nasednout do auta, když nikam odjíždět nechtěl… Martin se musel obrnit trpělivostí.
Konečně jsou u vody… Děda tam nehnutě stál, zíral do dálky a najednou povídá: „jen aby dneska braly, babička pozvala na oběd děti a slíbila jim rybí polévku…“
Tak přece si vzpomněl! A tak se stalo pravidlem, že Martin vozil dědu k vodě, chytal ryby a děda v pohodlném křesle koukal na vodu a vzpomínal. Na manželku, na své mládí a na rybaření, které mu bylo tolik blízké. Kdo propadne rybaření, je zasažen na celý život. Je to vášeň, kterou nezničí ani čas, ani nemoc.
Diskuze k článku (0)