Rybařina je krásná svou různorodostí. Jeden den chytáte mraky ryb a druhý den ve stejném místě na stejnou nástrahu nemáte ani brnknutí. A co teprve, když je možnost nastražit gumovou rybku různými způsoby?

Text: Jan Stluka, foto: autor, Ivo Novák

Volá Martin. Zve mě na společnou vycházku pod velký jez. Moc se mi tam nechce. Podjezí sice oplývá spoustou okounů, ale jejich velikost sotva přesahuje dvacítku. Nakonec ale jdu. Na lov si bereme i broďáky. Do soumraku probíhá lov naprosto standardně. Co třetí hod, to pidiokounek.

Rutinu ruší až brzda Martinova navijáku. Patnáctigramový prut má co dělat, aby vypružil výpady bojující ryby.

„Asi candát,“ tipuje kolega totožnost protivníka, který se stále ukrývá kdesi u dna.

„Okoun jako prase!“ řve za chvilku šťastný lovec, když podebírá jistě kilogramovou rybu.

„Na co ti to vzal?“ vyzvídám. „Na smačka. Tahám to proti vodě a dost brnkám o dno,“ doplňuje ještě.

I já zkouším úzkou gumovou rybičku s vidličkou na konci. Po dvaceti minutách však nemám ani náznak záběru. Kolega si mezitím připočítává na konto čtyři sice menší, ale pořád velmi slušné pruhatce. Brodím až k němu, synchronizujeme náhozy i rychlost navíjení. Já opět nic, on jednoho.

„Musíš z něj udělat mrzáka,“ komentuje svoji činnost Martin, když mi upravuje nastražení gumové nástrahy. Konečný tvar vypadá jako půl srdce, které se otáčí snad všemi směry. Po několika hodech si i já konečně zdolávám dvě slušnější ryby.